Vypráví se v nich mimo jiné o tom, jak první český diskobolos získal v Paříži v posledním roce 19. století stříbrnou medaili. Jak v Antverpách o dvacet let později dopadli při své olympijské i reprezentační premiéře českoslovenští fotbalisté. Jak sedm našich sportovců, pro jejichž účast na hrách musely být uspořádány finanční sbírky, přivezlo z her v Los Angeles 1932 čtyři medaile. Proč jeden náš olympionik kvůli svému kádrovému škraloupu málem neodcestoval do Helsinek 1952 a kdo se za něj postavil. Nebo díky čemu a za jakých okolností byla nejúspěšnější účastnicí her v Melbourne 1956 šestatřicetiletá maďarská gymnastka. Všichni hrdinové těchto a dalších vyprávění měli jedno společné. Každý považoval svou účast na letních olympijských hrách za vrchol svého sportovního snažení. Za příležitost změřit síly s nejsilnějšími soupeři, touhu vybojovat nejcennější medaile. Současně to však jsou také příběhy o lidské sounáležitosti, přátelství a vzájemné toleranci. V lichém roce, tak jako tomu bude letos, se novodobé olympijské hry dosud nikdy nekonaly. V důsledku celosvětové koronavirové pandemie byly posunuty o dvanáct měsíců. Z hlediska olympijské historie je to sice bezprecedentní, ale i symbolické. Více než jedno tisíciletí dlouhá antická tradice byla v Aténách, hlavním městě země, kde kdysi vznikly, obnovena právě před 125 lety.