„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…,“ zpívalo se u nás před sto padesáti lety.

Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem.

Masakr, který se odehrál na pláni a pahorcích u italské vesnice Solferino v červnu 1859, byl bitvou, která byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, že bude možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k bitvě u Hradce Králové.

Třebaže se může z českého pohledu zdát, že se jednalo o cizí válku, skutečnost je diametrálně jiná, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich utrpení se podílelo na vzniku Červeného kříže, jehož založení pár let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.