Drobné svým rozsahem ovšem bohaté svou myšlenkou je dodnes ne zcela pochopené dílo anglického filosofa George Berkeleyho: Pojednání o principech lidského poznání. Je-li Pojednání bráno v duchu západní tradice (kde je dosud možné, že hmota „jedná“, tedy že je nezávislá na vnímání), bude stejně tak dnes jako na svém počátku, roku 1710, jen těžko stravitelné pro všechny, kteří si navykli na dualistický pohled světa nebo na jeho ještě hrubší představu výlučné hmoty!  Berkeleyho dílo je důsledným uchopením toho, co vnímáme (pasivní ideje, jimiž rozumíme svět) od toho, co můžeme označit za skutečně jsoucí, v níž ony ideje spočívají a jsou představovány (aktivní substance – duch, duše, Bůh, Brahma). Ve svém úvodu se Berkeley vypořádává (místy až ironicky) s Lockovým učením o abstraktních idejích, potažmo s celým konceptem západní, „bezduché“ filosofie hmotné substance. Svojí kritikou Newtona a svojí teorií vidění předběhl v mnohém svoji dobu. Je-li dnes člověk seznámen s díly indických upanišad, advaita-védanty či původního théravadového učení Siddhárthy Gautamy, zvaného Buddhy, užasne, jakou nezávislou paralelou je Berkeleyho pojímání světa a jeho existence, jímž je bezvýhradně sama Mysl. Esse est percipii (bytí je vnímání), je základní myšlenkou Berkeleyho metafyziky, nepostradatelnou tezí vší filosofie, základem lidského poznání, „algoritmem“ všeho vědění. To, co učili stejně tak indičtí mudrci o světě jako představě – Máji – sledu vjemů nejvyššího principu Brahma, a čeho se dochází výlučně introspekcí a kázní, než aby mohla být tato pravda přístupna pouhé spekulaci zahálejícího učence či moderního, mystického jelita, učí Berkeley evropským, kritickým jazykem. Předsudek a neschopnost mnohých myslet, je snad jediným důvodem, proč Berkeleyho dílo bude neustále narážet na primární nepochopení. V samé Mysli, kde existuje onen svět a řád, jemuž se obdivujeme, postuloval později Schopenhauer ve své tezi světa jako Vůli (pouhé chtění) a z ní pocházející Představy. Krásněji a prostěji vyjádřili myšlenku Života Egypťané, když tvrdili, že svět je „výpovědí pravodstva“. Obdobně, ač jiným způsobem, líčí to samé všechny archaické kultury. Avšak jen ten, kdo si neplete hada s provazem (jev s podstatou samého Života, kdy Mysl zastupuje vzhledem k božství polaritu zdánlivého i skutečného), může dospět k pochopení a cíli Života. Bylo by obšírné tlumočit hinduistickou představu ne-Já od ne-Já Buddhova učení (pokroucené dnes stejně zdařile jako křesťanství od původní zvěsti) a blíže tak srovnávat paralely mezi východem a učením George Berkeleyho. Je zbytečné přít se o slova tradic, jsou-li nadto ověnčena v průběhu staletí svojí scholastikou nebo dobovou manýrou: „absolutno, bezmezno, nekonečno“ apod., pod níž může být myšleno stejně tak mnohé jako vůbec nic. [Snad proto se mnozí domýšlí, že čím více nevysvětlitelné, neuchopitelné a abstraktní jsou jejich vyřčené myšlenky a rovnice, ba čím jsou sterilnější, tím více že nabývají pro svoji složitost na pravdě a oni sami na božství. To byla a je za každé doby apologetika a pyšnost všech zákoníků (vědců) a farizejů (duchovních), rušící možnost cesty k pravému poznání a vědění.] Avšak i kdybychom vše s dostatkem pojali, prohlédli smyslové zdání sebe přesněji, o samém Životě nemusíme vědět stále ani za zbla, neboť »můžeme udělati velký pokrok v etice, aniž se tím staneme sami lepšími nebo moudřejšími nebo aniž bychom věděli, jak se máme chovati v životních záležitostech více ve prospěch svůj nebo našeho bližního než dříve.« Metafyzika, mýtus a mytologie je psychický náhled mysli, kde spíše jeho absence (stejně jako protilehlé lpění na názoru), než nejpřesnější jeho vymezení, uvrhává člověka v nevědomost a bídu. Avšak i když se jeví staletími ověřená pravda tak zřejmou, přesto nemůžeme dodat jinak než v souhlase s anglickým filosofem: »…která pravda ozařuje tak silně mysl, abychom se jí nevyhnuli tím, že odvrátíme myšlenky a schválně zavřeme oči? Máme se pak diviti tomu, že většina lidí, která stále jen se