V drážkách desek číhalo cosi transcendentního a hrůzného, stejně jako ve fantastických životech postav, které je obývaly. Umělecká díla Rogera Deana na albech skupiny Yes ztvárňovala krajiny, kdysi zabydlené dávnými národy, jejichž moudrost se ztratila a potopila jako Atlantida. Na opačné straně spektra byla neproniknutelná a děsivá závěrečná píseň Bílé desky od Beatles „Revolution #9“, mluvená koláž skrytých okultních poselství, plná zpětných vazeb a takřka hmatatelného násilí. Tyto často vzájemně si odporující charaktery nahrávek však měly společné jedno nebezpečí