Druhý svazek spisu Světa jako vůle a představy je k pochopení celku nezbytnou součástí. Před čtenářem se rozprostírá obnažený svět, bez příkras, jako kdysi Śákjamunimu za hranicemi jeho paláce (nepoznání), kde nalézá všudypřítomnou bezútěšnost, strádání, nemoci a smrt, …a hledá porozumění a spásu. Prvním osvobozením, byť krátkodobým, je v tomto životě Schopenhauerovi stav estetického vykoupení, povznese-li se intelekt nad svoji službu vůli, což se děje při tvorbě umění či jeho pozorování, při sledování samotných idejí světa (čistě v platónském smyslu) bez závislosti na její podstatě, tedy ve vůleprostém nazírání. Jelikož takový stav bývá krátkým „vytržením“, skutečného vyproštění, „vyvanutí“, nirvány se dá docílit až v samotném popření vůle k životu v etickém smyslu, v trvalém vystoupení ze svého já (principium individuationis), které, ve shodě se svou filosofií, nalézá Schopenhauer nejvíce v učení již zmiňovaného Buddhy, v upanišadách, indických sanjásinů, ale rovněž i v samotném křesťanství, nerozumíme-li jím žido-křesťanský, optimistický náhled na svět. Mezi kapitoly, které vstoupily v největší známost tohoto druhého svazku, patří bezesporu Metafyzika pohlavní lásky, O Géniovi, O hmotě, Metafyzická potřeba člověka, O smrti aj. Obsáhlá kniha vychází česky opět v plně revidovaném a opraveném vydání po 22 letech (snad i symbolicky), obdobně jako byl rozestup mezi prvním a druhým svazkem německého vydání Světa jako vůle a představy v polovině devatenáctého století.