Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796 vyšla anonymně. Důvod, proč autor své jméno před čtenáři zatajil, je zřejmý již z prvních stránek: jeho názory by se i v dnešní době daly označit za nelaskavé, nekorektní. Podle letmých narážek se mohlo jednat o úředníka habsburské monarchie, který se rozhodl spojit pracovní povinnosti – jež byly zřejmě hlavním důvodem jeho cesty – se svobodným uvažováním a pozorováním. Cestopis, psaný formou dopisů neznámému příteli, zachycuje bezmála měsíc trvající cestu z Prahy přes Jizerské hory, polské svahy Krkonoš a Adršpašské skály do české části Krkonoš a zpátky. Mísí v sobě skeptické až uštěpačně glosy o tehdejší společnosti a poznámky stvrzující autorovu učenost spolu s mimořádně působivými popisy přírodních scenérií.
Knihu otevírá studie Veroniky Faktorové a Karla Stibrala "Cesta do Krkonoš po více než dvou staletích". Samotný text ilustruje soubor 24 kolorovaných leptů Antonína Karla Balzera Pohledy na Krkonoše a Adršpašské skály z roku 1794.
"Hlavním záměrem mé cesty do Krkonoš bylo se potěšit. Mé touze si toto potěšení rozmnožit a prodloužit vděčí za svou existenci následující dopisy. Neboť radost, již vychutnávám sám, je jen nedokonalá; úplně se mohu radovat pouze v okruhu a v objetí svých přátel. Proto ona pečlivost, s níž jsem zaznamenával každou drobnou pozornost, na niž jsem na cestě narazil – s níž jsem sděloval každý i sebemenší pocit, jenž se ve mně ozýval při pohledu na nové a cizí krajiny. Mezi milujícími a přáteli, říkal jsem si, přece není nic maličkostí, nic není malicherné! – Ve své naději jsem se nemýlil; neboť po návratu k nim, když jsem se jim svěřoval se svými poznámkami, pociťoval jsem znovu potěšení, jež mi poskytoval pohled na české Alpy, a tak jsem obdržel dvojnásobnou náhradu za to, o co jsem odloučením od nich během své cesty přišel. Smím však očekávat přátelskou shovívavost také od čtenářů?"
