Předkládaná kniha je souhrnem úvah k tématu filosofické antropologie, jež autor původně přednesl v rámci přednáškových kurzů pro budoucí učitele a vychovatele na Karlově univerzitě v Praze. Sestává ze tří částí, které se liší hlediskem i metodou. První část shrnuje to nejdůležitější, co o člověku a jeho vývoji říkají různé dílčí vědy o člověku, počínaje fyzickou antropologií přes etologii, embryologii, etnologii, psychologii, sociologii až po jazykovědu a kulturní antropologii. Zahrnuje tedy to, co lze o člověku a jeho vývoji konstatovat a doložit vědeckou, tj. objektivující metodou. Usiluje přitom hlavně o to, uvést výsledky a názory různých věd o člověku do souvislostí, které snad umožní porozumět povaze člověka hlouběji.

Druhá část je naproti tomu věnována soustavnému výkladu naší lidské zkušenosti, tedy mé vlastní zkušenosti se sebou samým. Všímá si věcí, které „všichni víme“, věcí, které není možné nijak dokázat – leda právě odvoláním na naši společnou zkušenost. Výklad je tu tedy převážně filosofický a fenomenologický. Také třetí část je převážně filosofická: všímá si toho, jak se setkáváme s druhými lidmi. Je totiž pro člověka charakteristické, že se stává osobou právě jen v jakési oklice, že se k sobě dostává oklikou přes druhého. Jako se člověk rodí jen přičiněním jiných, stává se sám sebou zprvu pouze tak, že „napodobuje“ rodiče a sourozence, učí se přebírat, vstupovat do jejich rolí. Pokud se výchova podaří, přijde okamžik, kdy dosavadní dítě zjistí, že už to nepotřebuje – a stane se tak dospělým člověkem.