Nové zpracování městských dějin, které kulturní i laická veřejnost po dlouhá desetiletí postrádá, vychází ze současných výsledků historického výzkumu a vzniklo na základě přímého studia hmotných i písemných pramenů a soudobé literatury. Tato monografie, jejíž autorem je přední český historik, podává ucelený obraz politického, hospodářského a kulturního života jičínské dávné i nedávné minulosti.
Informace o knize:
Jičín byl založen v letech 1297–1304 na území královského statku zmiňovaného v písemných pramenech již v roce 1293. Jako město se poprvé objevuje v roce 1304, kdy je král připojil k velišskému panství. Roku 1337 prodal panovník Jičín Vartenberkům, po nich jej drželi Valdštejnové, Jiří z Poděbrad a jeho synové, Samuel z Hrádku a Valečova.
K hospodářskému a stavebnímu rozvoji Jičína došlo za Trčků z Lípy, od nichž jej získali Smiřičtí ze Smiřic (1607). Ti zvolili Jičín za své rezidenční město. Dědický spor dvou sester Smiřických vyústil v tragickou událost, kdy došlo roku 1620 k výbuchu střelného prachu v zámku. V rámci pobělohorských konfiskací získal Jičín Albrecht z Valdštejna, který v něm promyšleně budoval sídlo svého frýdlantského vévodství za spolupráce architektů převážně italského původu. Do města uvedl jezuity, kteří zde založili gymnázium i seminář, a Jičín se stal pro široké okolí centrem vzdělanosti. Ve Valdštejnových záměrech pokračoval v omezené míře Rudolf z Tiefenbachu, po něm vlastnili Jičín Šternberkové a Trauttmansdorffové. Od roku 1784 byl krajským městem, sídlem státních úřadů.
Do evropských dějin vstoupil Jičín znovu v roce 1813, kdy zde probíhala jednání protinapoleonské koalice. V 19. a 20. století bylo toto město významným střediskem hospodářského a kulturního života regionu. O jeho popularizaci se postarali spisovatel Václav Čtvrtek a malíř Radek Pilař příběhy o loupežníku Rumcajsovi. V současné době v Jičíně probíhá každoroční pohádkový festival.
V 19. století se snažil o sepsání dějin města Antonín Vánkomil Maloch (1823 až 1880), jemuž se však nepodařilo ani v rukopise dílo dokončit. Po několika neúspěšných pokusech se stal jeho pokračovatelem až Ferdinand Menčík (1853 až 1916), který vydal v roce 1906 první díl městské monografie do roku 1620. Menčíkovy Dějiny Jičína jsou základní prací jičínského dějepisectví, obsahují však četné omyly a nepřesnosti. Poslední solidní syntézou městských dějin je studie Jaroslava Mencla (1893–1971) Dějinná tvář Jičína (1941). Mencl je také autorem dvoudílné Historické topografie města Jičína, jež navazuje na Menčíkovu monografii a tvoří tak její volné pokračování. Není to však pouhá topografie, nýbrž je to i zpracování historie města v17. až 20. století, podané svérázně podle jednotlivých domů.
