Po prvotině Oriola (2019) a druhotině Kraj noci (2022) přichází Zuzana Pavlová se svou třetí sbírkou básní. Píše v ní hravě, experimentálně, pobaveně i zábavně, ale taky deziluzivně, trochu melancholicky, krutě existenciálně. O čem? „V básních řeším existenci, niternější témata,“ říká. „Když byl dceři rok, tak mi zemřel otec. Zažila jsem zrození nového života, a bývalo by mě nenapadlo, že se v tak krátké době setkám i se smrtí. Ale vypsat jsem se potřebovala taky z jiných věcí. Několikrát jsem se v životě stěhovala, fyzicky třeba z Doks do Prahy, a pak do Milovic, ale dalo by se říct, že jsem se stěhovala i psychicky. Stala jsem se matkou, a sotva se v té roli člověk rozkouká, přijde střední věk, děti už jsou samostatnější a další změny už číhají za rohem. Takže stále hledám, kdo v danou chvíli zrovna jsem.“