Rozdíl mezi centrem a periférií měl vždy spíš symbolický než reálný význam. Málokde se to projevuje tak výrazně, jako v uměleckém výrazu generace zpovídané Karlem Hvížďalou v této knize. Nejde v ní jen o běžné dialogy s umělci, kteří hovoří o své tvorbě, profesionální dráze nebo osobním životě, ale vůbec o možnost myslet umění... Díky Hvížďalovým dialogům můžeme vidět životnost umění, které kdysi vznikalo v „zasutých zahradách“ a dnes patří k jednomu z konkurenčních kánonů, bez něhož by současná česká kulturní identita nebyla vůbec myslitelná.