Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. V sociologii spojil Dahrendorf tuto představu s konceptem sociální role, který podrobil rozsáhlé kritice.

V první kapitole knihy Jedinec a společnost sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul problematiku aktéra a sociálních rolí. Kontrastní alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie, kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola se vrací k pojmu sociální role. Toto téma bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. Jiří Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se pojmem sociální role znovu zabývat, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. V poslední kapitole se pak J. Šubrt vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna. Kritická diskuse s jejich přístupem se autorovi stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí.