Anna Kratochvílová nazvala své povídání velice výstižně Malé maucta mateřštině. Volně v něm navázala na tradiční okruh českého písemnictví, který se pokoušel vzdávat hold kráse rodného jazyka nejen v rovině osobitého a hodně individualizovaného vyjádření, ale i v schopnosti tlumočit jím i nejsložitější myšlenkové okruhy.
Gnómicky sevřený text si bere za koncepční základ kapitolové členění, přičemž každá "část" je vymezena písmenkem abecedy. Bystrá demonstrátorka jazykových nuancí nezůstává u "slovesné sbírky" nosných nápadů a podnětů, nebojí se zahrnout do centra svého zájmu jak prvky - dejme tomu - memoárové, tak různé postupy fabulační, přičemž je udivující, s jak rozdílnými prostředky, způsoby dovede pracovat.
Knížka má nemnoho stran, ale každá z nich překvapí spisovatelčiným "rozkročením" nad světem, jasnozřivostí, láskou k plnému životu - nepřeháním, když řeknu, že má moc vyjádřit na malé ploše velké děje i myšlenky… (Jan Dvořák)