Cesty se ztrácejí bůhvíkde, každou chvíli se odkudsi ozve nějaký neznámý zvuk, pořád tu něco hrozivě praská, výhrůžně šustí, a když padne soumrak, vzduch prosytí večerní rosa a les zahalí temný, modrozelený stín. Vever zaklapne jednu ze svých mnoha učených knih, kterou měl právě rozečtenou, opustí svoje sídlo mezi dvěma starými duby a opatrně se spstí po žebříku dolů, aby se pokusil na Černém palouku někoho přesvědčit, že není obyčejná veverka. Pokud nikoho nepotká, alespoň obhlédne svoje království. Co na tom, že hlavou zdejšího lesa je odnepaměti veveří královna, toho času moudrá Vevera IV. ze Zrzavic? Vever je do hloubi své ješitné veveří duše přesvědčený, že je to právě on, kdo je tu nejdůležitější. Navzdory tomu se zdejší život odvíjí v zaběhaných modrozelených kolejích. Bludičky na potkání vyprávějí nějaké bludy. Jezevec jednou do roka navštíví vevera, aby si půjčil jednu knihu a měl následující rok zase co číst. Pan hajný Josef Hrozný se nezlobí ani tehdy, když zakopne o bludný kořen. Pařezy mlčí jako zařezané. Hejkal se vyhýbá lidem a hejká od rána do večera. Trpaslík Vachtl – individuum značně nespolehlivé a podezřelé – je jedna ruka s jedovatými muchomůrkami. Všichni tu počítají na maliny, šišky a lískové oříšky. A lišaj smrtihlav je dobromyslná noční můra, která má sice hrozivé jméno, ale neublížila by ani mouše.