Neuvěřitelný, přesto skutečný příběh otce známého amerického filantropa židovského původu George Sorose, původem z Maďarska, jak dokázal během 10 měsíčního krutého holokaustu v Maďarsku svojí chytrostí a předvídavostí zachránit životy nejen všem členům své rodiny, ale i řadě známých a dalších Židů. Doplněno dobovými fotografiemi rodiny Sorosovy.
Z předmluvy George Sorose:
Nejsem schopen být k této knize objektivní, protože popisuje období mého života, které mě formovalo, a napsal ji můj otec. Otec byl pro mne v té době nejdůležitější osobou. Kniha popisuje události, které se velice ostře vryly do mé mysli, daleko ostřeji než všechno to, co jsem prožil později.
Němci provedli okupaci Maďarska 19. března 1944. Rusové nás osvobodili 12. ledna 1945. Po celých deset měsíců jsme žili ve smrtelném nebezpečí. …
Není to právě vhodné se tak vyjádřit, ale těch deset měsíců bylo vlastně nejšťastnějších v mém životě. Bylo mi čtrnáct. Trvale jsem byl v ohrožení, ale mně se zdálo, že otec má věci pevně v rukou. Uvědomoval jsem si nebezpečí, protože otec se mnou trávil mnoho času a situaci mi objasňoval, ale v hloubi svého srdce jsem nevěřil, že by se mi mohlo něco stát. Pronásledovaly nás síly zla, ale my jsme se nalézali na straně andělů, protože jsme byli stíháni nespravedlivě; kromě toho jsme se snažili zachránit nejen sami sebe, ale také jiné. Okolnosti nám nepřály, ale my jsme se přesto cítili ve výhodě. Co víc si může přát čtrnáctiletý? Svého otce jsem zbožňoval a obdivoval. On v mládí prožil život plný dobrodružství a my jsme se spolu královsky bavili. Myslím, že určitý stupeň tohoto nadšení vyzařuje i z této knihy, ale můj otec byl příliš skromný na to, aby se chlubil, kolika lidem pomohl. Můj otec byl velmi dobře připraven postavit se německé okupaci, protože něco podobného prožil již dříve. Za 1. světové války uprchl ze zajateckého tábora na Sibiři a zapletl se do Ruské revoluce. Naučil se, jak si počínat v situacích, kdy normální pravidla neplatí. Zkušenosti ho zocelily. …
Tato dobrodružství mého otce změnila. Jeho ctižádost se vytratila. Cítil štěstí jen z faktu, že žije. Jeho ambicí se stalo užívání života. Líbilo se mu dobře žít a jeho cílem nebylo hromadění bohatství. Materiální statky považoval za přítěž, která může člověka potopit nebo dokonce připravit o život. Byl to jediný mně známý člověk, který se systematicky zbavoval svých aktiv … „Jen ta část kapitálu, která je v mé hlavě, je důvěryhodná,“ říkával žertem. … Nasával jsem do sebe jeho názory na život. To mi později hodně pomáhalo. Umění přežít jsem se vyučil u skutečného mistra. Povaha mé maminky byla úplně jiná. V knize je to zřejmé.
Miloval jsem je oba hluboce. Snažil jsem se následovat vzor svého otce, ale s matkou jsem si byl bližší. Oba se tak stali částí mého já. A protože byli tak rozdílní, po celý život ve mně tyto dvě rozdílné osobnosti bojovaly. Ale to je jiné vyprávění, zde má slovo můj otec.
