Přestože se postavení parlamentů proměňuje, zůstávají klíčovými institucemi demokratické legitimizace veřejné moci. Platí to i v kontextu evropské integrace. Kniha mapuje pravomoci národních parlamentů sloužící k jejich spolupůsobení v evropských záležitostech (ať už vůči vlastním vládám nebo přímo vůči orgánům Evropské unie) a snaží se vymezit funkce, které tyto parlamentní pravomoci ve vztahu k Evropské unii plní. Jakým způsobem tato role národních parlamentů zapadá do složitého institucionálního systému Unie? Má Unie k dispozici nějaké alternativní formy demokratické legitimity? Těmito otázkami se kniha zabývá v kontextu debat o tzv. demokratickém deficitu. Těžištěm knihy je zobecňující přehled právní úpravy a praxe jak na úrovni Unie, tak i napříč členskými státy. Zahrnuje především formy zapojení parlamentů do změn primárního práva a způsoby kontroly tvorby sekundárního práva, z nichž je nejvýznamnější kontrola jednání vlády v Radě, ale značná pozornost je věnována i mechanismu kontroly dodržování zásady subsidiarity. V jednotlivých podkapitolách jsou zhodnoceny i aktuálně diskutované návrhy změn unijní právní úpravy. Zvláštní pozornost je věnována změnám, které přinesla krize v hospodářské a měnové unii a které mohou mít velký význam do budoucna. Silnější rozpočtová a hospodářská koordinace se výrazně dotýká i vnitrostátních funkcí parlamentů. V poslední kapitole kniha popisuje a hodnotí dosavadní praxi obou komor Parlamentu České republiky.