Básnická prvotina Natálie Nerové přichází po mnoha letech, kdy tato autorka, píšící ve dvou jazycích, časopisecky publikovala doma i v zahraničí. Mapuje, glosuje a reflektuje vykořeněnost někoho, kdo strávil mnoho let jinde a nyní se vrací do původní vlasti, aby narazil na zjištění, že vlastně nikam nepatří.
Relativně krátký soubor zahrnuje básně z poslední doby, zejména posledních dvou let. Úhel pohledu se z globálního mění na intimní, z rodinných scén se autorka dostává do role pozorovatele, jakéhosi básnického reportéra. Zhuštěně a mnohdy se sarkastickým nadhledem pak pojmenovává věci, které jsou těžké či kontroverzní (xenofobie, rozporuplná krása i komplikovanost smíšené rodiny).
Protichůdné pocity, citlivost, která paradoxně dodává básnické výpovědi sílu, a zároveň nadhled středního věku společně vytvářejí ojedinělou, svébytnou poetiku, která je stejně jako autorka rozkročena mezi dvěma evropskými světy – tak blízkými, a přece tak vzdálenými.