Vít Slíva je už v povědomí současné české poezie zapsán dostatečně jasně a čitelně. Jako básník holanovské inklinace, věcí, jež míjejí, jako autor vysokých nároků, v mnohém i jako opěvovatel svého rodného Slezska, básník návratů, velký kontemplátor času, též jako básnický virtuóz s nesmírně širokým výrazovým rejstříkem — minimalista i rapsodik, bravurní cizelér slova i robustní rabiát, poeta doctus i běsovité chlapisko.

Půdorys tohoto všeho zůstává víceméně zachován. Přibylo však moudrosti zralého věku, což se projevuje v tom, že báseň se autorovi stěhuje stále víc a víc od slov k významům, tj. z textu do jeho předpolí i „zápolí“. Gnóma, paradox, tedy uzly několika málo slov — a je hotovo. Hodně básní je psáno pod tlakem chvíle, příležitosti. Čas tu však dostává podobu dvojjedinou. V našich duších jako by tedy stále tikaly dvojí hodinky: ty, jež nás nutí evidovat další a další ztráty, a ty, v nichž sami sebe situujeme k něčemu, co nepomíjí. Těmi prvními měříme čas dozadu, těmi druhými nahoru: „Co je to nad tebou za mraky? // Zázraky, samé zázraky…“ A poezie ve svém nejvýsostnějším výměru — toť u Slívy milostivé setkání jednoho i druhého času… nebo možná ještě spíše zrcadlení jednoho v druhém.