Nechtěla jsem ho vidět nahého – byla to nehoda. Musela být, ne?

Protože Noah McCormick a já jsme nikdy nebyli nic víc než přátelé. Za všechny ty roky, co ho znám, se mě ani nedotknul. A i když byl v šestnácti roztomilým plavčíkem a ve čtyřiatřiceti letech zástupcem šerifa, vždy to byl ten ochranář, kterému jsem mohla věřit, že nechá ruce tam, kde mají být. S tím jsem si nikdy nechtěla zahrávat.

Dokud jsem na něj omylem nenarazila, když zrovna vylézal ze sprchy, a neuviděla jeho vypracované, svalnaté tělo úplně nahé a mokré. Ještě nikdy jsem si nechtěla s něčím tak moc zahrávat.

Měla jsem si zakrýt oči. Říct, že mě to mrzí. Přinejmenším jsem mu mohla podat ručník. Koneckonců, byla jsem ve městě jen pár dní a on mi jen dělal laskavost, když mě doprovodil na svatbu mé sestry. Nebylo to skutečné rande.

Ale neomlouvala jsem se. A nekryla se.

Po všech těch letech, kdy jsme byli jen přáteli, jsme najednou neukojitelní.