Říká se, že veškeré poznání pramení ze dvou zdrojů, z rozumu a smyslového vnímání. Na jedné straně máme pojmy, abstraktní kategorie myšlení, na straně druhé pak prchavé barvy, zvuky, tvary, vůně a celou hloubku smyslové zkušenosti. Tyto dva kořeny poznání jsou si natolik vzdáleny, že se nám často ani nedostává slov, abychom vyjádřili to, co bezprostředně vnímáme. Odkud se pak bere spojení mezi smysly a rozumem? Jak můžeme svoji smyslovou zkušenost vůbec učinit předmětem myšlení? Ve filosofické tradici bývá za takovýto most považována právě obrazotvornost. Náleží jí tak úloha nezbytného spolutvůrce naší představy o světě, zároveň je však i původcem vidin a fantaskních přeludů. Tohoto rozporu je si filosofie vědoma od svého počátku a ona základní myšlenka, že o světě můžeme mít jen představy, jež nemusí být obrazem skutečnosti, se neustále vrací a zůstává klíčovým problémem evropské filosofické tradice.

Předkládaná kniha sleduje základní filosofické koncepce obrazotvornosti či představivosti od Platóna a Aristotela po současnou fenomenologii a filosofii mysli. Nabízí tak čtenáři možnost hlouběji se seznámit s tímto často opomíjeným, byť nesmírně plodným tématem filosofického uvažování.