Kniha Vítězslava Urbance nese vskutku příznačný název Osudy. Novela a povídky v ní obsažené vypravují o tom, že před svým konáním neutečeme, ani když ho necháme daleko za sebou. Můžeme na něj zapomenout, ale Osud na naše činy nezapomíná, v nečekané chvíli nám se postaví do cesty a kruh se uzavře. A jestliže část své poutě sdílíme na čas s někým jiným, tak i poté, co se naše cesty rozdělí, můžeme čekat, že se k nám vrátí - a nemusí to být jenom fyzicky.
Příčina a následek v těch nejpodivnějších kombinacích a v různých dobách tvoří neobyčejné zápletky zdánlivě obyčejných životů obyčejných lidí, které nám mimo jiné říkají, jak hluboce se mýlíme, když si myslíme, že známe toho, koho známe nebo, že můžeme udělat tlustou čáru za minulostí. A byť vše působí dojmem umné fabulace a autorovy bujné fantazie, mají všechny příběhy reálný základ v reálných osudech reálných lidí. A čtenář si při četbě uvědomí - vyžyť tohle se mohlo stát, stalo nebo stát může i mě. A po zádech v tu chvíli přeběhne mráz.