Jedním z nejoceňovanějších, nejkritičtějších a patrně také nejprovokativnějších románů albánského spisovatele Ismaila Kadareho je jeho Palác snů. Ústřední myšlenkou románu, jakož i veškeré tvorby Ismaila Kadareho,je odhalování útlaku a zotročování lidské osobnosti mocenskými institucemi totalitních režimů. Protože otevřené vyjádření takové kritiky nebylo v Hodžově Albánii možné, Kadare se uchyloval k alegoriím a situoval děje svých románů a povídek do různých historických období a zeměpisných oblastí.

Když Palác snů v roce 1981 vyšel, byl ihned zakázaný jako provokace proti režimu. Autor jej s tímto úmyslem ostatně psal a chtěl v něm podle svých slov vylíčit peklo. Toto peklo, vytvářené vládní despocií, které je vše podrobeno, popsal velmi výstižně. Působivě vykreslil pochmurnou atmosféru, sklíčenost, nedůvěru, podezíravost a strach, které v Paláci vládly, čímž odkázal nejen k albánské realitě, ale především ke zlu v krystalicky čisté podobě, jež v lidské společnosti bohužel stále existuje.