Díky za letní návrat do jižních Čech. Spravila mi náladu, spousta emocí. Za mne parádička.

Kniha se mi líbila, dobře se mi četla. Autorovi se podařilo mistrně vykreslit pocity ženy, která prochází krizí středního věku, věřila jsem mu téměř každé slovo. Ocenila jsem atmosféru, náznaky poetiky, vypravěčství, vhledy do minulosti. Všechno jsem si dokázala živě představit i když jsem čekala možná přeci jen lepší rozuzlení.

Marii je 47, žije sama. Na léto se dostává do Českého Krumlova a ke svým rodičům. Takové smutné, lehce depresivní čtení o době stárnutí a samotě...

Marie má 47 let, je docentkou literatury a je rozvedená. Momentálně pobývá u své sestry v Českém Krumlově, aby byla blíže svým starým rodičům. Při svých toulkách po malebném Krumlově se seznámí s mladým knihkupcem Filipem a románek je na světě, a kdyby jen jeden, v této knize jich Marii zažije mnohem více... Sledujeme ji v průběhu jednoho roku. Tak nějak se mi nechce psát nic více. když jsem si četla o čem nejnovější Hájíčkova kniha bude, moc jsem se na ni těšila, hlavní hrdinka je o pár let starší než já, věřila jsem tomu, že budu opět spokojená. Ale tentokrát se kouzlo ze Selského baroka a Rybí krve bohužel nedostavilo. Již Dešťová hůl byla pro mě slabší, a Plachetnice šly ještě níže. Ano, v mnohém to je typický Hájíček, ten styl jeho je nezaměnitelný, ale prostě tentokráte ne. I přes velice dobře zachycené vztahy v rodině, i přes úžasné odkazy na známá literární díla, i přes můj milovaný Český Krumlov se prostě tentokráte nadšení nedostavilo.