Básnická skladba Sen z roku 1939 napsaná Vladimírem Holanem umělecky popisuje ponurou vizi temnoty a hrůzy zaživa pohřbeného města (nacisty okupované Prahy).

Je jedním z mála děl světového básnictví, o nichž se dá se vší vážností a úctou mluvit jako o angažované poezii. Myslíme tím poezii, která nekomentuje dějiny, ale je svébytným aktérem dějin a zároveň jejich soudcem. „Poezie by měla být osvobozující“, píše Holan v jednom v prozaickém textu. „Pro mne je poezie univerzum, pramen všeho umění. Jde o metaforické myšlení. Priorita myšlenky a citu si žádá stavebnost. Poezie nesnáší lacinou služebnost chvíle, je jí cizí vulgarizace.

Jde o pevnostní hlídku“. Skladbu Sen věnoval Holan památce ruského básníka, tvůrce „zaumu“ („řeč za hranicemi rozumu“), filologovi a matematikovi Velemíru Chlebnikovovi (1885–1922). Můžeme brát toto věnování jako výraz Holanova vnitřního příbuzenství s básníkem, kterého ani v krutých letech ruské revoluce neopouštěla vášeň pro experimentátorskou tvorbu, přerůstající v osobité angažmá v zmatených dějinách.