Otevírají se před námi dveře nemocnice, abychom byli svědky těžkých i krásných okamžiků, které při svém povolání zažila autorka, zdravotní sestra Christie Watsonová. Seznámíme se nejen s hluboce citlivým portrétem jedné zdravotní sestry, ale i s mnoha lidmi, do jejichž životů při plnění svých profesních úkolů vstoupila.

Na novorozenecké jednotce intenzivní péče se maličcí pacienti v inkubátorech pohybují na samé hraně přežití – jako Emmanuel, kterému je pouhých čtyřiadvacet týdnů a váží jen 900 gramů.

Na dětském oddělení sestry jemně myjí vlasy dvanáctileté Jasmíně, kterou otrávily zplodiny při požáru. Tělo jako by najednou bylo lehčí… to dívka zemřela.
Na pohotovosti je plno jako každý den – péči je třeba poskytnout jak křehké šedovlasé Betty, jež má bolesti na hrudníku, tak pacientům, jejichž problémy vyvolala závislost na drogách nebo alkoholu.

Na geriatrickém oddělení přichází nejvíc ke slovu samotná podstata ošetřovatelství: podpora důstojnosti pacienta, opravdový zájem, projevovaná něha a respekt k jeho osobnosti.

A potom úrazová pohotovost:
„I tentokrát mě před dveřmi na pohotovost sevře strach. Bude lepší, když se tam vydáme společně. Nádech, výdech. Když půjdete se mnou, všechno zvládneme. Chyťte mě za ruku a pevně se držte. Společně dveře rozrazíme a postavíme se čelem k čemukoli, co nás za nimi čeká, všem hrůzám i krásám života. Nelekneme se ničeho. Dokud se budeme držet, ruce se nám nebudou třást.“