Vzpomínám si na září 1938 a na napjaté tváře financů u rádia, které hlásilo, že všude v pohraničí je klid. Před naší celnicí zatím řval obrovský zpola ozbrojený dav henleinovců s pochodněmi, bubny a píšťalami. Táta tehdy přinesl s dozorci Kozlem a Bernardem do obýváku na stůl lehký kulomet a hlaveň zasunuli do škvíry dřevěných žaluzií. Tenkrát to ještě skončilo jen kraválem, ale o deset dní už henleinovci zavraždili dva tátovy podřízené Jana Teichmana a Václava Kozla. Mirka Bernarda vážně postřelili a zajali. Táta potom s dalšími svými kluky z finanční stráže provedli z Lužických hor odvážný výpad do henleinovci obsazeného Varnsdorfu a Bernarda i s jeho statečnou ženou osvobodili. Takové kousky mu však nemohli náckové odpustit a tak můj táta pozdější nacistickou okupaci zákonitě nemohl přežít... (Vyprávění Františka Marvana)

Toto je můj talisman. Kdysi to byla násadka na tužku, aby se nelámala v kapse její špička. Zachránila mi život. Když na mne Schmotzer vystřelil z pistole, kulka zasáhla knoflík uniformy, odrazila se od něho, poškodila kapesní svítilnu, proletěla náprsní kapsou, kde se odrazila právě od této plechové násadky na tužku a aniž by mě škrábla vyletěla rukávem pláště! Bohužel to byl však již druhý člen naší hlídky Standa Nechvátal mrtvý… To bylo v roce 1947. O rok později nás komunisté vyhnali z uniforem a od hraničních kamenů jako nepotřebnou veteš. Byli jsme pro ně nepohodlní. Příliš jsme načichli Masarykovou republikou… (Vzpomínky Václava Kořenáře)

Mezi jednu z nejméně známých kapitol historie pohraničních oblastí předmnichovského Československa patří služba a nelehké životní osudy strážců československého celního pásma. Tito muži v uniformách tehdejší čs. finanční stráže chránili nejen ekonomické zájmy Masarykovy republiky, ale stáli také obětavě v první linii nevyhlášené války, kterou po roce 1933 rozpoutali proti Československu nacisté a jejich spojenci. Zkušený autor literatury faktu historik a publicista Jindřich Marek zvolil pro toto téma metodu historické reportáže. K zájmu o tuto látku jej mimo jiné přivedly i vzpomínky na dětství, kdy si na rodném Šluknovsku jako malý kluk prohlížel ve starých albech mladistvé tváře svých starých sousedů při poslouchání pašeráckých historek, které rozněcovaly klukovskou fantazii. Po letech se k tomuto tématu vrátil obohacen o několikaleté studium archivních fondů a rozhovory s desítkami pamětníků od Aše až po bývalou Podkarpatskou Rus. Příběhy z éry pašeráků cukerínu, koní, líhu, kokainu i zbraní pro henleinovské teroristy tak znovu ožívají, aby nabídly svědectví o ztracených generacích zapomenutých hraničářů, pro které slovo vlastenectví nebylo prázdným pojmem ani šovinistickou fangličkou jako v případě jejich historických protivníků z řad nacistů a později i komunistů.