Pozice, kterou Henry More (1614-1687) v dějinách filosofie zaujímá, je dosti specifická a rozhodně si zaslouží pozornost – a to navzdory tomu, že jej standardní výklady většinou spíše opomíjejí. Jako by totiž stál jednou nohou v tradici renesančního platonismu a druhou v novověké přírodní filosofii, jak ji formovali Descartes, Hobbes a později Newton. Tato prostřední pozice mezi dvěma obrazy světa je pro Mora zdrojem jistého napětí, zároveň mu však poskytuje prostředky, jak toto napětí zajímavým způsobem řešit. Právě z tohoto důvodu může mít zkoumání Morovy filosofie obecnější a nikoli pouze historický význam: potýká se totiž s otázkami, které byly formativní pro zrod moderní vědy, jak ji známe dnes. Prostřednictvím analýzy několika vybraných tematických okruhů (světová duše, imaginace, magie, entuziasmus) se tato studie pokouší nabídnout komplexní vhled do Morova filosofického systému. Svět je v něm uchopován jako systém mechanicky se srážejících částic spravovaných matematicky vyjádřitelnými přírodními zákony, ale zároveň jako cosi živoucího a disponujícího duší, jež prostřednictvím sympatetických vztahů propojuje veškerenstvo do jednoho harmonického a organického celku: Svět jako živoucí stroj.