Když jsem roku 1945 vystoupila z lodi, která mě dopravila do Spojených států, moji američtí příbuzní na mě naléhali, abych zapomněla všechno, co se stalo mé rodině - mně - během války. Říkali mi, abych na to už nikdy nemyslela a nemluvila o tom. Bylo mi patnáct a oni byli dospělí, tak jsem je poslouchala. Mlčela jsem čtyřicet let. Ale nebyla jsem doopravdy svobodná, dokud jsem nezačala mluvit o tom, co se mi přihodilo jako dítěti. Toto je můj příběh.

Irene Butterová, rozená Hasenbergová, byla šťastná malá holčička, když do jejího života poprvé zasáhl fašismus. Napoprvé se její rodině podařilo uniknout, když se vzdala svého majetku a zázemí, opustila příbuzné a odstěhovala se z Německa do Nizozemska. Temný mrak zrůdné ideologie je ale brzy dostihl i tam. Zpočátkuměli Hasenbergovi štěstí, jako zázrakem několikrát unikli před transportem do koncentračního tábora, nakonec je ale dostihl stejný osud jako tisíce jiných židovských rodin. V táboře Bergen-Belsen zažila Irene nepředstavitelné hrůzy, strach, hlad, špínu a ponižování, ani ona, ani její rodina ale neztrácela naději. Konečně se zdálo, že se na rodinu usmálo štěstí, dostali se na svobodu, ale ještě cestou z tábora zemřel Irenin otec a ona sama byla odtržena od matky a bratra. Přes všechno zlo, které zažila, přes nenávist a pohrdání, kterým čelila, se Irene rozhodla nebýt obětí holocaustu, odmítla být nepřítelem. Dál vidí v lidech dobro a její celoživotní snahou je "nebýt nikdy tím, kdo jen přihlíží".