Sociálně-kritická próza Adama Georgieva se odvíjí na pozadí vztahu dvou literátů, mladého spisovatele a zralé spisovatelky. Vztahu silného a metafyzického, který se však postupně začíná propadat do hlubin nejen osobního a profesního rozkolu, ale také generačního sporu.
Ona je vězněnou disidentkou a významnou představitelkou roku 1989, on je autorem etablujícím se až dlouho po něm. Tam, kde ona je loajální k novému režimu, neboť stála u jeho zrodu, on říká v rozhovoru pro zahraniční deník "Dal bych přednost cenzuře před diktátem trhu". Z oboustranného citu se stane zápas, zápas o bytostnou historickou identitu, o cenu vlastního utrpení každého z nich. Relativitu svobody a vhodnosti uměleckého prostoru. V ostré konfrontaci předlistopadové a polistopadové zkušenosti si nasazují smyčku. To, co ona vytvořila, jeho zabíjí. Georgiev ukazuje, že pokud chce spisovatel sugestivně a palčivě zobrazit českou současnost a deziluzi z polistopadového vývoje, musí namísto laciné karikatury dnešních politiků a jejich mafiánských propletenců sáhnout po tématu a prožitku mnohem hlubším, osobnějším a drtivě upřímném.