Spiritualita, život kleriků, řeholníků a řeholnic, celibát, řád křesťanského roku se svátky, slavnostmi a poutěmi, ale také sakrální architektura či křesťanské umění, jež spoluutváří ráz české krajiny. Autoři nového svazku Velkých dějin chápou křesťanství jako systém vidění světa a jako kulturní živel, který více než tisíc let formuje území českého státu a jeho obyvatele.

Křesťanství přichází do pohanské střední Evropy jako politická síla, která rozrušuje staré kulturní i mocenské vztahy a zakládá nové. Církev lze těžko oddělit od státu, avšak paradoxně s ním záhy začne svádět zápas o vlastní emancipaci a obě instituce se utkají v nejednom sporu.

Husitskou revolucí počíná střetávání idejí a ze soužití konfesí se později rodí koncept náboženské tolerance, jejž některá období přijímají a jiná odmítají. Sekularizace, kterou vnímáme jako produkt nové doby, má kořeny již na konci 18. století. Tehdy, s rozvojem industrializace, ustupuje sakrální čas času „průmyslovému“. Dlouhé 19. století je ovšem i příležitostí pro první vědecké reflexe náboženství, jež stojí u základů moderní religionistiky.