Mělo to lehkost. Slova, věty, smích. Navázali jsme tam, kde jsme skončili, protože jsme vlastně nikdy neskončili. Dokonce i o malé Vandě jsme se bavili bez napětí a zmatku. Ignorovali jsme fakt, že tam někde je brunetka, že tam někde je Bystričan, kteří netuší, že jsou jen berličkami, že je využíváme, abychom přežili, bylo to zvrácené, ale krásné, a zdálo se mi to úplně normální… Ale jenom tehdy, když jsme byli spolu… Jinak jsme zápasili se světlem našich společných dní, závislí na něm jsme chtěli najít stejný žár ve slunci normálního života, ale nešlo to, tak jsme se schovávali jeden v druhém, propletení bouří našich těl a hladem našich duší, ukřižovaní pod přikrývkami neosobních hotelů, které byly domovem naší lásky… A vyčerpaní jsme se spolu loučili s pocitem, že takhle to dál nejde…