Monografie se zaměřuje na právně-teoretické vymezení nesporného řízení dle nejvýznamnějších českých, rakouských a německých právně-teoretických koncepcí, na základě kterých jsou stanovena stěžejní diferenciační kritéria pro odlišování sporného a nesporného řízení. V návaznosti na vymezená kritéria je posuzována povaha konkrétních řízení projednávaných dle zákona o zvláštních řízeních soudních, a dále pak řízení, která jsou projednávána dle občanského soudního řádu a o jejichž povaze nepanuje v právní teorii jednotný názor. Povaha posuzovaných řízení je taktéž porovnávána (umožňuje-li to úprava dané matérie) se stávající německou a rakouskou právní úpravou a se závěry o jejich sporné či nesporné povaze v rovině právně-teoretické. Posuzovaná řízení jsou rozdělena celkem do čtyř skupin: 1. klasické jádro nesporných řízení, 2. nesporná řízení, jejichž projednání v režimu sporného řízení je ze své podstaty vyloučeno, 3. nesporná řízení, jejichž projednání v režimu sporného řízení je nevhodné, a v neposlední řadě 4. tzv. hraniční případy stojící na pomezí sporného a nesporného řízení. V závěru monografie jsou v návaznosti na provedené posouzení shrnuty úvahy nad českou procesněprávní úpravou nesporných řízení de lege ferenda.