Spisovatelčino estetické cítění má své kořeny v hluboké znalosti klasické poezie a heianských deníků 10. a 11. století, její schopnost ostře a zkratkovitě vystihnout prostředí navazuje na tradici vrcholné měšťanské prózy 17. století, a zaujetí pro osudy obyčejných "malých lidí" na okraji společnosti má své kořeny v osobní zkušenosti z doby, kdy se pokoušela živit svou, již zcela zchudlou, rodinu v krámku v sousedství tokijské zábavní čtvrti Jošiwara. Proto bývá někdy označována jako "poslední z klasiků a první z angažovaných".

Ohlasu se dostalo právě povídkám čerpajícím z tohoto, vzdělanému čtenářstvu do té doby povětšinou neznámého, prostředí chudých uliček, nevěstinců, potulných komediantů, žen provdaných "pro dobro rodiny", lichvářů, opuštěných dětí... s jedinečnou atmosférou ruchu, barev, hudby místních slavností a zvyků. Ičijó ji vyvolává úsporným vybroušeným stylem, ale i s citem pro hovorový jazyk, který se dosud ve "zdvořilé" literatuře nepoužíval. Moderní literární jazyk, psychologický realismus a citová angažovanost byly koncem 19. století, po otevření země evropským vlivům, předmětem diskusí a experimentů mezi japonskými intelektuály. Ti v díle Ičijó rozpoznali tyto nové hodnoty spolu s kvalitou poezie a autentického koloritu, jež dodnes zaujímají generace japonských čtenářů i zájemce o japonskou literaturu ve světě.