Autorka knihy by mohla mít dostatečné důvody k tomu, aby pochybovala o existenci nějakého rozumného vyššího plánu. Vyrůstala ve světě, který rozpadem rakousko-uherské monarchie ztratil veškerou prostorovou a časovou orientaci. V útlém věku byla vržena do nejhoršího myslitelného zla, do nacistického teroru, a po skončení války vyhnána s dvěma dětmi z toho posledního kousku domácí jistoty, který přetrval. Tak jako miliony jiných v tomto ničivém chaosu zná však Eleonore Schönbornová jen jeden směr – vpřed. Ví, že musí vzít vše do vlastních rukou. Učí se osudu nevzdorovat, nýbrž jej přijímat. S odvahou, nadějí a důvěrou v Boha.