Adolf Dudek: Všechno, co jsem viděl, jsem kreslil

Rozhovor s Adolfem Dudkem - nejprodávanějším ilustrátorem dětských knih u nás.

Jakou knihu jste měl jako dítě úplně nejraději?
Mikeše Josefa Lady. Jeho černý kocourek byl takový uličník a ta jeho černá barva mě na těch bílých stránkách fascinovala.

A co vy? Také jste byl uličníkem?
Od malička jsem byl, řekl bych takové to neskutečně hodné, kreslící dítě. Samozřejmě jsem vyrůstal jako normální kluk, dělal nějaké ty lumpárny, ale nebyl jsem grázl.

Byl to váš sen stát se ilustrátorem?
Sen to ani nebyl, v podstatě jsem žil kreslením. Všechno, co jsem viděl, jsem kreslil. A kreslil jsem pořád a moc rád. Takže rodiče věděli, že se doma nic zlého nestane, a nebáli se odejít třeba na ples, protože věděli, že když se vrátí, tak mě zase najdou u stolu s tužkou a sešitem.

Kolik obrázků jste takhle namaloval?
Sešity, sešity obrázků. Jeden sešit za druhým, až z nich byl komín asi tak metr vysoký. Bohužel mi je maminka jednou vyhodila, protože jsem pořád kreslil a my jsme měli malý byt. Docela mě to mrzí, protože to bylo celé mé prokreslené dětství.

Rád kreslíte zvířata, jaký k nim máte vztah? Spíte také jako dudek?
Spím jako dudek. Když se mě děti ptají na besedách, jak spí dudek, tak jim odpovím, že dudek spí velice krátce, dobře a tvrdě. A k těm zvířatům: jsem pejskař. Už dvacet let jsme se ženou pejskaři. Ke zvířatům by se měl chovat člověk s pokorou. Jsou to takové němé tváře, které vědí víc, než my.

Která kniha, kterou jste ilustroval, vás nejvíce chytla tzv. za srdce? Je taková?
Za srdce chytá vždy ta poslední, protože vždycky do ní chcete dát něco víc, než do té předchozí. Chcete být lepší. Ale nejvíc za srdce mě chytly ty první knihy, protože to bylo něco nového. Vzpomínám si, když jsem kdysi dělal knihy říkadel, ono to zní divně dnes v době internetu, šel jsem do knihovny, tam jsem si půjčil všechny knihy říkadel, které tam měli, a vytvořil jsem z nich takový výběr, jak my Valaši říkáme takový ten „best of“, a vznikly z toho knížky Skákal pes a Halí belí, které se do dneška prodávají.

Letos na jaře vyšla kniha Cestovatelské pohádky autorek Jitky Severinové a Stanislavy Korcové, v níž najdeme i vaše ilustrace. Měl jste po přečtení rukopisu hned jasno, jak bude vypadat hlavní hrdina knížky trpaslík Honzík?
Vůbec, měl jsem úplně jinou představu, protože bylo proporčně těžké ztvárnit malinkého trpaslíka Honzíka ve velkém světě. Původně jsem autorkám navrhoval, aby Honzík svým vzrůstem vypadal jako školák, což bylo zamítnuto, ale nakonec se naše představy setkaly a výsledek vidíte v knize.
Jakou nejkurióznější zakázku jste kdy dostal? Vzpomínám si, že jedna maminka chtěla pomalovat své dítě obrázky z pohádek, ale to jsem odmítl.

Kromě ilustrací děláte zábavné pořady o kreslení pro děti a dospělé. Se kterou věkovou skupinou pracujete nejraději?
Třeťáci na základních školách. To je moje srdcovka. To jsou děti a nejsou to děti. Jsou to takoví chytrolíni v dětských tělech a dá se s nimi dělat cokoli. Ve školce jsou děti ještě malé, druhý stupeň to už jsou trošku takoví dospěláci, ale třetí třída to jsou vždycky nejúžasnější děti.

Máte za sebou 3550 vystoupení pro děti – dovedou vás děti ještě něčím zaskočit nebo překvapit?
Je to jako řízení auta. Myslíte si, že máte naježděno a že už vás nemůže nic překvapit. A pak se stane, že jedete po dálnici za kamionem a z okna kamionu na vás létají kosti od kuřete, na kterých si řidič právě pochutnával. Takže i děti mě mohou vždycky něčím překvapit a vždycky mě překvapí. Není týdne, kdy by mě děti nepřekvapily něčím, co jsem ještě nezažil.

Co děláte, když nemáte chuť malovat?
Miluju četbu a miluju sport, ježdění na kole a lyžování. Sport mě tak krásně unaví, a pak čtu.

Co čtete rád?
Čtu všechno a hodně, ale poslední dobou jsem propadl komiksům. Pro mě je komiks takové krásné spojení filmu a ilustrace a teď mě to prostě baví nejvíc.

Jaká jsou vaše přání pro nadcházející rok?
Ať jsem zdravý, protože po padesátce už víte, co to znamená.

Text: Redakce
Foto: Jitka Zahumenská