Kniha čítá bezmála 300 stran, ty jsem však díky čtivosti knihy měla přelouskány za několik dní.
Obsahově je rozdělena do osmi celků (Ztracená místa, Skryté prostory a území, Země nikoho, Mrtvá města, Vyčleněné oblasti, Enklávy a odštěpené národy, Plovoucí ostrovy a Pomíjivá místa) a každý z nich obsahuje několik krátkých příběhů. Nechybí ani úvod, v němž Alastair zmiňuje, proč vlastně sepsal toto dílko, jaké je jeho nejoblíbenější místo a seznamuje čtenáře s obsahem. V obecné rovině také vysvětluje pojem tajemná místa a rozlišuje klady a zápory dopadu lidského faktoru na ně. Všechny autorovy myšlenky a názory jsou zde předkládány odlehčenou formou, a tak se není třeba bát nějakého vnucování či poučování.Lokality, které autor zmiňuje, nejsou tak nepřístupné a vzdálené, jak by se mohlo na první pohled zdát. Několik míst je v Evropě a mnohá další jste už možná navštívili (aniž byste tušili, jaké tajemství v sobě skrývají). A pokud přece jen nebudete vědět, kde ten či onen prostor najít, u každého z nich jsou uvedeny přesné souřadnice. Perfektní vychytávka pro ty, kteří se na dané místo chtějí podívat na internetových mapách.
Co na knize postrádám, jsou fotky. Nebo pár snímků alespoň několika míst. Je zde sice desítka nakreslených obrázků (a kresby to jsou vskutku působivé), ale přece jen – barevná fotka je barevná fotka. Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa není snadné obsahově uchopit. Dokonce v oficiální anotaci knihy stojí Turistický průvodce? Sociologická studie? Geografická příručka? Historická esej? Filozofické zamyšlení? Dílo není možno charakterizovat jen jedním žánrem – ty se zde volně prolínají a přesahují jeden do druhého. Proto je kniha pro široké spektrum čtenářů tak netradiční a zajímavá. Stejně jako místa v ní zmiňovaná.
Ukázka
Kus země ve tvaru různostranného trojúhelníku ze všech stran obklopený kovovými svodidly; dva rohy pokrývají husté keře, mezi nimiž se mají k světu mladé stromky ale jeho střed a část v ostrém úhlu pod nadjezdem jsou kamenité a nic na nich neroste. Tento nepřístupný ostrůvek míjím cestou do práce, leží asi pět minut chůze od městského okruhu. Lze ho pozorovat přes pletivo lemující silnici – jako nedotčené, byť jen částečně zazeleněné království, které najdete na mapách. Působí malebně a čistě – na mé straně plotu, pod jakýmisi neduživými křovisky u silnice leží dva televizory s plochou obrazovkou, ústřižky koberce a igelitová taška plná nějakého nechutného sajrajtu, ale na nepřístupném ostrůvku jsou jen stromky a štěrk.
