Tip na dárek: KÁVOVÁ EDICE PRO KNIHOMOLY – sleva 20 % jen do 22.11.

Alena Mornštajnová: „Myšlenku na knihu Listopád jsem v sobě nosila dlouho.“

archiv revue
Alena Mornštajnová napsala strhující a jímavý příběh, který se v naší zemi naštěstí nestal. V různých podobách se však dodnes odehrává v řadě míst na světě.
Knihu Listopád jste psala dva roky. Jakých rešerší bylo pro psaní potřeba?
Listopád je kniha o tom, co by se stalo, kdyby vláda komunistů v roce 1989 neskončila a státy na východě a ve středu Evropy by zůstaly nadále pod vlivem Sovětského svazu. Vycházela jsem z předpokladu, že režim by ve strachu hodně přitvrdil, a ještě víc omezil občanské svobody. Myšlenku na tuto knihu jsem v sobě nosila dlouho. Ještě před začátkem samotného psaní jsem přečetla hodně knih o totalitních režimech, o listopadových událostech 1989 a probírala jsem se vzpomínkami přímých účastníků. Jenomže když jsem začala psát, uvědomila jsem si, že v tomto textu nebudou rešerše to nejpodstatnější. Že budu muset zapojit hlavně představivost a to, co jsem si přečetla, mi bude pomáhat, aby se události, o nichž píšu, jevily reálné.

Hrdinkou knihy je Marie Hajná, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Má rodinu a děti. Prozradíte nám o ní něco bližšího?
Marie je obyčejná mladá žena. Proti režimu nikdy veřejně nevystupovala, ale v listopadu 1989 viděla příležitost na změnu, která by jí dala možnost naplnit ambice a jejím dětem poskytla šanci na svobodný život. Měla své radosti i starosti, milovala své děti, manžela 
i rodiče, ale během okamžiku se její život obrátil vzhůru nohama. Zůstala jí jen naděje.

Druhou linkou knihy je příběh Magdaleny, dívky, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry…
Magdalena je vychovávána ve víře, že budování komunistické společnosti je pro lidstvo tou jedinou správnou cestou. Chovanci ozdravovny se mají stát ochránci socialismu a vůdci nové mládeže. Je jim vštěpována myšlenka, že nepřátelé jsou všude, a proto je třeba být na pozoru, což vlastně znamená, že se učí špehovat a udávat. Když ji ozdravovna vyšle do světa, je odhodlána své poslání naplnit.

Verzí, jaký by byl náš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak, může být několik. Má tedy kniha Listopád za úkol vyvolat ve čtenářích otázku, jaký by byl náš osud, kdyby komunismus neskončil?
Myslím si, že otázku, jak by náš život vypadal, kdyby se události nevyvinuly tak, jak se vyvinuly, občas napadne každého z nás. Upřímně – mě taková představa děsí. A proto mě překvapuje, jak rychle jsme zapomněli 
a kolik lidí vzpomíná na dobu před rokem 1989 v dobrém. Mluví o jistotách a zaměstnanosti a pocitu, že se o vás stát postará. Ale to byla jistota psa uvázaného u boudy. Má svou misku jídla zajištěnou, ale krk odřený od řetězu. Tím nechci říct, že dnešní doba je ideální. Ale dává nám větší prostor na rozhodování a možnost uskutečnit změnu.

Věříte tomu, že takový příběh, který si prožila Marie, se nikdy v budoucnu u nás nemůže reálně odehrát?
Takové příběhy se odehrály, odehrávají a budou odehrávat, pokud budou existovat totalitní režimy. Takže jediná cesta, jak nedopustit, aby se nestal skutečností i u nás, je zachovat si svobodu.


Máte pocit, že jsou si všechny vaše knihy v něčem podobné? Je Listopád oproti předchozím knihám jiný?
Říká se, že každý autor píše celý život jednu knihu. V určitém smyslu tomu tak asi bude i u mě. Píšu o věcech, které mě zajímají a o kterých přemýšlím. Ve všech mých knihách hrají podstatnou roli mezilidské vztahy, především vztahy uvnitř rodiny. V mých textech je znatelná propletenost osudu jednotlivců s tak zvanými velkými dějinami. Nejinak je tomu i v Listopádu - s jedním velkým rozdílem. V předchozích knihách jsem psala o tom, co se stalo. Listopád je knihou o tom, co se mohlo stát. I když i tady se opírám o skutečnosti, které se ve světě děly nebo dějí.

Máte pro letošní rok nějaké vytipované knihy, které si určitě chcete přečíst?
Hromádka nepřečtených knih na mém nočním stolku roste, ale teď snad budu mít víc času na čtení. Letos vyšla kniha Děti Volhy od Guzel Jechiny, na tu se těším. 

Text: Kateřina Žídková, foto: Vojtěch Vlk

UKÁZKA Z KNIHY LISTOPÁD

DESÁTÁ KAPITOLA

Magdalena zvaná Magda

Březen 1995

Stalo se to patnáctého března během odpolední procházky.

Obloha za okny byla tmavá a po okně stékal mokrý sníh. Loudala jsem se k šatně a záviděla starším holkám, že na procházku nemusí. Povinnou dávku zdravého pohybu na čerstvém vzduchu si splnily cestou do školy a ze školy a vrátily se celé mokré. Promáčené boty vycpané starými výtisky Rudého práva, jindy pečlivě shromažďovaného k odevzdání do sběru, usychaly v šatně pod dřevěnou tělocvičnou lavičkou a navlhlé kabáty zapáchající starým potem visely na ramínkách. Při pohledu na splihlé svršky se mi ven chtělo ještě méně, ale rozvrh je rozvrh a nijak husté mokré sněhové vločky nespadaly do kategorie „zdraví ohrožující počasí“, jako byly bouřky, vichřice nebo průtrže mračen, které jediné — snad s výjimkou nemoci — nás mohlo od procházky osvobodit.

Obula jsem se, ze svého věšáku s číslem 93 jsem si vzala kabát, okolo krku jsem si obmotala šálu, navlékla čepici a rukavice a zařadila jsem se vedle Zuzany až na konec dlouhého spořádaného dvojstupu. Mlčky jsme prošly vrátnicí a vyrazily na obvyklou trasu. Šly jsme svižně, bylo jasné, že ani vychovatelky nebyly procházkou v předjarním počasí nadšené a chtěly ji mít co nejrychleji za sebou. Mokré vločky se mi lepily na obličej, roztávaly a stékaly v tenkých pramíncích na bradu. Přikrčila jsem se, bradu otřela do šály a pozorovala jsem chodník pod nohama. Rozbředlý sníh se měnil v šedou vodnatou břečku a při každém došlápnutí se rozstřikoval do stran.

„Necákej!“ okřikla mě Zuzana.

„Já to nedělám naschvál,“ namítla jsem a záměrně jsem zvysoka šlápla do louže. „To by vypadalo takhle. Jééé, promiň.“

I když mi Zuzana byla ze spolubydlících na pokoji věkem nejblíž, nikdy jsme si neměly co říct. Táňu jsem respektovala jako dobrou velitelku, protože nás nechávala v klidu žít a zbytečně nás nebuzerovala. K Janě jsem v té době ještě vzhlížela. Její málomluvnost jsem považovala za znak moudrosti. Spojovala nás láska ke knihám. Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, že já miluju knihy kvůli kráse slov a spletitým příběhům, zatímco pro Janu jsou únikem do jiných světů.

Na Zuzaně nebylo zajímavého vůbec nic. Připomínala nádobu, která se plní průzračnou tekutinou slov, jež nám v domově vštěpovali. Neměla nic navíc. Žádná vlastní úvaha nebo nápad nedodaly čiré kapalině zajímavější odstín. Byla ideální chovankou domova. Vlastně byla mým zrcadlovým odrazem, i když jsem to tehdy neviděla, ale asi jsem to podvědomě cítila. Možná to byla právě ta nudná podobnost se mnou, která mě na ní tolik dráždila.

Došly jsme ke galanterii na rohu ulice a zabočily doprava. Nohy na šedých dlažebních kostkách podkluzovaly, a tak jsme šly soustředěně, téměř mlčky a v duchu jsme odpočítávaly kroky a minuty, které nás dělily od cíle cesty. Ulice byly skoro prázdné, pracovní doba v továrnách a kancelářích ještě neskončila, a kdo nemusel ven, nikam nechodil, jen na rozích ulic stály vojenské hlídky. Procházely jsme alejí mírně se svažující k centru. Tam jsme ale nikdy nedošly, naše obvyklá trasa odbočovala těsně před náměstím doprava a pak vedla po okraji města kolem řeky a sportovišť obloukem zpátky k domovu.

Na konci ulice se objevilo bílé auto. Všechny jsme instinktivně ustoupily co nejdál od obrubníku. Když nás auto míjelo, zpomalilo a pokračovalo téměř krokem, asi aby nás nepostříkalo špinavou břečkou. Vychovatelka, která šla vepředu, otočila hlavu, usmála se a zamávala řidiči na znamení díků. Zdálo se, že muž za volantem vstřícné gesto nezaznamenal, zato žena na sedadle spolujezdce se za námi dívala a otáčela hlavu ještě v zatáčce.

Mokrý sníh se změnil v déšť a vychovatelky zrychlily krok. Zabočily jsme do vedlejší ulice. Podél chodníku stála řada zaparkovaných aut. Na tom nebylo nic neobvyklého, vjezd na náměstí měla povolena jen vojenská vozidla a auta dopravní obsluhy, ale jeden vůz parkoval zvláštně daleko od obrubníku s přední částí neopatrně vystrčenou do vozovky. Zadní dveře auta byly otevřené a žena ve vínově červené bundě kapesníkem otírala boční okénko. Řidič seděl na svém místě a upřeně zíral dopředu. Bylo to totéž bílé auto, které okolo nás projelo sotva před pár okamžiky.

Vychovatelky v čele našeho průvodu nasadily ostřejší krok a skupina spořádaných dvojic se začala trhat a roztahovat. Mladší holky si povídaly a uspěchanému tempu dospělých se nepřizpůsobily. Jen když se utvořila dlouhá mezera, kousek popoběhly a klábosily dál. Zuzana a já jsme ve skupině patřily k těm starším, i proto jsme šly na konci. Obvykle průvod uzavíral někdo z dospělých, ale v tu chvíli šla vychovatelka uprostřed a pobízela loudalky ke spěchu.

Žena u bílého auta se otočila a zadívala se na nás. Vychovatelky už ji minuly a každým krokem se vzdalovaly. Výraz v ženině obličeji mě zarazil. Vypadala jako šelma odhodlávající se ke skoku. Napadlo mě, že zavolám na vychovatelky, aby na nás počkaly, ale šly daleko vepředu a my už jsme byly skoro u auta. V tu chvíli se k nám žena vrhla, mě odstrčila stranou, ale Zuzanu popadla za ruku a táhla ji k autu.

„Nééé!“ křičela Zuzana. „Pomoc, pomoc!“

Žena se ji pokoušela vtlačit do otevřených zadních dveří, ale Zuzana se chytila sloupku a zoufale se držela.

Místo abych se jí vydala na pomoc, ucouvla jsem k plotu a dívala se, jak se brání. Ozvalo se zaječení, pak další, průvod stál a vychovatelky běžely naším směrem. Už jsem si myslela, že se Zuzaně podaří udržet, udělala jsem dva kroky směrem k ní, abych jí pomohla, než přispěchají vychovatelky, ale v tu chvíli žena něco řekla, Zuzana se pustila, žena ji vmáčkla dovnitř, skočila za ní a auto se rozjelo pryč.

„Značku, zapamatujte si značku!“ volala vychovatelka, ale espézetka byla zacákaná špinavým sněhem a nečitelná.

„Proč jsi ji nedržela, proč jsi ji pustila?!“ křičela na mě hystericky vychovatelka, jako kdyby to byla moje vina, že Zuzanu odvezli. Mlčela jsem. Vždyť já jsem se se Zuzanou za ruku vůbec nedržela. Za ruce se vodí jenom školkáči. Bála jsem se to ale říct, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem neporušila pravidla.

„Telefon, honem, kde je nejbližší telefon, zavolejte na bezpečnost! Unesli dítě!“ ječela vychovatelka. Pak jako kdyby ji napadlo, že se auto může vrátit a odvézt někoho dalšího, vykřikla: „Ke mně děti, pojďte ke mně.“

Mačkaly jsme se v chumlu kolem zmatkující ženy ve služebním plášti. Pár prvňaček se rozbrečelo, starší děvčata jen bezradně postávala. Druhá vychovatelka zvedla hlavu a volala do oken na zvědavce, které přilákal povyk na ulici. „Máte telefon? Zavolejte bezpečnost, unesli nám dítě!“ Najednou byla všechna okna prázdná a záclony zatažené. Vychovatelka se rozběhla k silnici a máváním zastavila projíždějící auto. Řidič podrážděně stáhl okénko a vychovatelka se k němu naklonila. Chvíli se dohadovali, ale pak se vychovatelka narovnala a rozkřikla se: „Jestli mě hned neodvezete k nejbližší vojenské hlídce, tak vás nahlásím.“ Otevřela zadní dveře, nastoupila a auto se rozjelo.

Stály jsme namačkané kolem vychovatelky jako stádo ovcí. „Pamatujte, nedalo se nic dělat, rozumíte? Nemohly jsme vůbec nic dělat,“ opakovala s pláčem. „To jim řeknete. Nedalo se nic dělat!“

Jak je možné, že se bojí spíš o sebe než o Zuzanu, napadlo mě. Vždyť Zuzana je ta, komu právě teď hrozí nebezpečí.

Přiřítilo se vojenské auto, zabočilo ke krajnici, vjelo do hluboké louže a všechny nás postříkalo. Už jsme nebyly jen mokré, ale i špinavé, avšak zdálo se, že je to všem dospělým úplně jedno. Najednou se věci, které byly jindy tak důležité, staly naprosto nepodstatnými.

Z auta vystoupili vojáci a za nimi vychovatelka. Než k nám došli, dorazilo tmavé osobní auto, po krátkém rozhovoru naložilo obě vychovatelky a odjelo. Vojáci nás obklopili, jako kdyby nám hrozilo nebezpečí, a vedli nás směrem k domu U Pěti dubů. Všichni šli ve dvojicích, jen já jsem zůstala sama. Za mnou dupaly nohy ve vojenských botách a já jsem si připadala, jako kdybych za to všechno, co se právě seběhlo, opravdu mohla.

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Listopád

4.2 122
od 259
Čeština

Hana

4.6 66
399 327
IHNED odesíláme

Tiché roky

4.1 29
od 259

Hotýlek

4.9 11
od 259
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

„Manžel je Nebesy. Žena je Zemí. Manžel je sluncem, což jej činí stálým, jako je ona jasná koule. Žena je měsícem, ubývajícím a mizejícím, ale nevyhnutelně slabým. Nebesa jsou uctívána na obloze nad námi, země je dole, špinavá a šlape se po ní.“ – citace z knihy, str. 196 –
Sbírka Millennials obsahuje její populární texty (stejnojmenná báseň má na Instagramu 1,4 milionu zhlédnutí) a hluboký pohled do lidské duše, ve kterém se najde každý z nás. Čeká i s podpisem autorky Kateřiny Pokorné na 3 výherce!
Prémiový obsah
číst více
Gabriela Končitíková se studiu odkazu Baťa věnuje sedmnáct let, je autorkou několika knih na toto téma, věnuje se přednáškové a lektorské činnosti, působí jako ředitelka Nadace Tomáše Bati.