Umělecký svět prvorepublikové Prahy a peklo koncentračního tábora, kouzlo a síla hudby a rozkazy terezínských stráží – to jsou prvky formující neobyčejný život Alice Herzové-Sommerové.

Prožila celé dvacáté století se všemi jeho stíny a děsy. Alice již záhy objevuje lásku k hudbě. V šestnácti letech se stává nejmladší členkou mistrovské třídy Německé hudební akademie v Praze, a již o několik let později jednou z nejznámějších pianistek ve městě. Alicin svět se však postupně hroutí. Již jako dítě byla poprvé vystavena antisemitským urážkám, v první světové válce přišel její otec téměř o celý svůj majetek. To nejhorší ji teprve čeká. Druhá světová válka znamená pro její křehký umělecký svět pohromu: v roce 1941 je deportována Alicina matka, v roce 1943 se ona sama se svým mužem a šestiletým synem ocitá v Terezíně, předpeklí Osvětimi. I zde si však zachová svou nezkrotnou sílu vůle, svou srdečnost a laskavost. Prostřednictvím více než stovky koncertů v koncentračním táboře dodává svým spoluvězňům sílu a naději, a svému malému synovi, který více než padesátkrát vystupuje v dětské opeře Brundibár, vytváří „ráj uprostřed pekla“. Hudba zachrání její život. Po osvobození musí Alice snášet další rány: po návratu do Prahy zjišťuje, že Židé nejsou v Československu opět vítáni. Emigruje do Izraele a vyučuje na Jeruzalémské konzervatoři. Ve svých třiaosmdesáti letech se stěhuje ke svému synovi, který se mezitím stal světoznámým cellovým virtuosem, do Londýna. Tam žije dodnes. A stále hraje každý den na klavír.