Myslím, že každý, kdo vezme do rukou vaši biografii, se alespoň na chvíli zastaví u nezvykle civilní a zároveň velmi působivé obálky. Jaké vzpomínky a emoce ve vás tato fotografie vyvolává?
Především vzpomínku na dobu, kdy novináři i fotoreportéři ještě mohli za hráči i do kabin, což je dnes nepředstavitelné… Právě proto ale mohli zvěčnit podobné momenty a okamžiky plné emocí. Na snímku Jirky Pekárka, který fotil pro časopis Stadion, to je také výmluvně vidět. Zachytil mě v šatně po ligovém zápase v Ďolíčku, který se hrál za deště a na promáčeném trávníku, takže jsem toho měl fyzicky plné zuby.
Bylo pro vás těžké zapátrat hluboko v paměti a vybavit si důležité momenty vašeho života?
Třeba o Bělehradu 1976 a penaltovém rozstřelu jsem do nejrůznějších médií nebo na besedách s fanoušky mluvil už tolikrát, že to mám pomalu skoro nacvičené… Ale paměť mi, myslím, zaplaťpánbůh pořád docela slouží, takže si vybavuji i další zajímavé zápasy a historky, které jsem během fotbalové kariéry i potom po ní prožil. Navíc se na internetu už dají dohledat jednotlivé zápasy, které jsem v československé a rakouské lize odehrál, takže dodatečně mě mohli Vašek se Zdeňkem opravit, kdybych se nechtěně spletl. Je to už přece jen skoro půlstoletí…
Jak probíhala spolupráce s autory knihy Václavem Tichým a Zdeňkem Pavlisem?
S oběma se znám dlouhá léta, za tu dobu už jsme spolu udělali spoustu rozhovorů do novin, ve kterých pracovali. I proto jsem nakonec souhlasil, že knížku uděláme. Jen jsem nechtěl, abych v ní mluvil o sobě sám. Přiznám se, že jsem byl sám zvědavý, na co všechno si moji bývalí spoluhráči a kamarádi vzpomenou! Scházeli jsme se většinou na Bohemce, kam chodívám pravidelně vyřizovat korespondenci, která mi tam pořád chodí. V Ďolíčku vznikl ostatně i dvojrozhovor s mým největším parťákem Karolem Dobiašem.
Na jaké okamžiky své fotbalové kariéry vzpomínáte rád a jsou naopak některé, o nichž se hovoří těžce?
Vždycky raději vzpomínáte na povedené zápasy, zatímco na ty méně povedené časem postupně zapomenete. Mám, alespoň myslím, i optimistickou povahu, tak mi to šlo snadněji. Měl jsem taky štěstí, že mnohem víc bylo těch prvních jak v Bohemce, v Rapidu Vídeň, tak v československé reprezentaci. Pro fotbalisty a sportovce vůbec je nejhorší, když mají zranění. Ta se mi naštěstí vyhýbala, nejdelší dobu jsem byl nuceně bez fotbalu na začátku kariéry po vážném zranění oka. Hráli jsme v zimě přípravný zápas na škváře na hřišti Tatry Smíchov a já dostal zblízka ránu do oka balonem obaleným sněhem a škvárou. Marodil jsem půldruhého roku, ale nepřipouštěl jsem si, že bych kvůli tomu musel skončit s fotbalem.
Jaká je vaše první fotbalová vzpomínka z dětství?
Když pominu klukovské zápasy ve vršovických ulicích, kterých bylo bezpočet, protože jsme je hráli skoro denně, pak je to vzpomínka na tátu, se kterým jsem jezdíval na motorce po pražských stadionech. A nejen po těch ligových. Fotbal byl pro mě odmalička vším a táta, který nevynechal můj jediný trénink, na tom měl nemalou zásluhu, i když sám ho nikdy nehrál.
Když procházíte kolem nějakého fotbalového plácku, jak často se setkáváte s otázkou: „Nechcete si s námi zahrát fotbal?“
Fotbalové plácky, na kterých kluci hrávali fotbal, bohužel postupem let vymizely. A pokud ještě nějaký někde zůstal, tak bych ho většinou stejně nejspíš míjel v autě. Pěšky už toho moc po operaci kyčle nenachodím a ve svém věku při zápasech starých gard, za které pořád nastupuji, ani nenaběhám. Kdybych ale přece jen takovou hypotetickou nabídku dostal, úplně bych se nebránil. Spíš bych ale mohl klukům poslat pár přihrávek, než abych si s nimi zahrál fotbálek na dvě branky.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv Bohemians 1905
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
