Představte nám svou nejnovější knihu Zloděj tváří. Kam zavede čtenáře tentokrát?
Naši hrdinové i padouši se pohybují na hranicích tří států: Česka, Slovenska a Rakouska, od Brna po Bratislavu. Z historických míst zavítáme na zámky Valtice, Lednice a Milotice. Ale převážná část děje se odehrává ve fascinující krajině lužních lesů plné říček, tůní, bažin a močálů, v nichž se skrývá jakési prastaré temné tajemství.
Ocitneme se u soutoku řek Moravy a Dyje. Je Břeclavsko místem, které sám důvěrně znáte?
Hovořil jste pro získání potřebných informací do knihy s místními pamětníky, bádal ve zdejších archivech…?
Je to můj oblíbený kraj. Navštívil jsem ho mnohokrát, ale kupodivu nic o tamních záhadách nenapsal. V Žabím sklepu na zámku ve Valticích mám již šest let výstavu Tajuplný svět. Díky tomu jsem se dostal i do míst, kam běžný turista nemůže. Při pročítání valtických pověstí jsem narazil na pár skutečně vzrušujících informací. V roce 1676 tehdy vládnoucí kníže Karel Eusebius z Liechtensteina, který se mimochodem sám zabýval magií a přizval na své panství alchymisty, obvinil čtyři místní ženy z čarodějnictví. Tři roky je kat mučil a velitel knížecí gardy vyslýchal. Z čeho všeho byly obžalovány, není jasné. Písemné záznamy s výpověďmi se nedochovaly, pokud vůbec byly pořízeny. Proslýchalo se, že ty čtyři uctívaly démona, který sužoval kraj už od pradávna. Od svých věrných vyžadoval zvláštní formu lidských obětí, aby jeho moc stále rostla, a na oplátku nabízel bohatství, nadpřirozené schopnosti a svou ochranu. Zdá se, že svůj slib dodržel. V době, kdy v čarodějnických procesech umíraly tisíce nevinných žen na mučidlech, ty čtyři se zázračně zachránily a nejméně jedna z nich pokračovala ve své černokněžnické praxi. A to není jediná podivnost, která se tam na sklonku 17. století odehrála.
Zloděj tváří se točí kolem tajemných židovských rituálů. Jak moc jsou tyto události pravdivé?
Mikulov se již od středověku stával duchovním a kulturním centrem židovské komunity u nás. Od poloviny 16. století do roku 1851 byl sídlem moravských zemských rabínů. Mimo jiné tam dlouho působil tvůrce Golema Jehuda Lőw ben Becalel zvaný Maharal. V roce 1696 v tamním chudobinci polský chlapec Avraham začal vykazovat známky posedlosti. To, co následovalo, nemá obdoby. Je to jeden z nejpodivuhodnějších případů vymítání vůbec. Tady nešlo o uzavřené společenství exorcisty a démonem posedlé oběti. Obřady trvaly několik měsíců a v přímém přenosu je sledovaly tisíce lidí, židů i křesťanů, mezi nimi i velmi významné osobnosti. Na jednom vymítání v Nové synagoze začal cizí hlas z Avrahamových úst některé přihlížející oslovovat jménem a obviňovat je z různých zločinů, z vraždy, krádeže nebo cizoložství. A zřejmě se nepletl. Chlapec z chudobince přitom nikoho z obviněných neznal. Ten cizí hlas ovšem věděl vše. Odkryl i nejskrytější tajemství. Lidé se děsili, že příště osloví právě je. Začal jsem pátrat po dalších okolnostech. Po všem podivném, co se v ten čas v kraji odehrálo, i když to na první pohled nesouviselo s procesem. A tak se zrodil příběh Zloděje tváří.
Jak reagují čtenáři, kteří pocházejí nebo žijí v lokalitách, do nichž zasazujete děj svých knih? Začnou se pak o místo třeba sami více zajímat?
Občas někdo z „domorodců“ přizná, že vůbec nevěděl, že má takovou senzaci hned za rohem- A i zdaleka přijíždějí fandové tajemna, aby se přesvědčili, že to místo je opravdu záhadné. Když se vysílal seriál Strážce duší, návštěvnost jednotlivých památek, kde jsme točili, stoupla o třicet až čtyřicet procent. Po Českém tajemnu si návštěvníci chtěli prohlédnout malby v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Po Zloději tváří tipuji Valtice.
Jste spíše badatel „samotář“, který nemá rád, když ho při práci někdo vyrušuje, nebo uvítáte pomoc dalších záhadologů?
Byl jsem vždy vlk samotář a na tom asi nebudu nic měnit.
V jednom rozhovoru s vámi jste na otázku, co je pro vás nerozluštitelným tajemstvím, odpověděl, že ženy. Platí to stále?
Čím dál víc.
Nezbytná otázka na závěr. Co plánujete dál?
Scénář televizní minisérie, v němž ze Zloděje tváří něco uberu, něco přidám a výsledek nabídnu České televizi.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv MYSTERY FILMU (Alexandr Satinský)
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
