I Munjolův „Básník“ naplňuje očekávání téměř každého nadprůměrného čtenáře. Má děj, postavy, pohyb, je vtipný, kousavý, kultivovaný, nervní, intelektuální, je to text, který sice jen z určitého úhlu, zároveň však sugestivně a ve velké míře zasvěceně překládá životní peripetie jedné mýty přehlcené osoby, toulavého básníka Kim Sakkata.

I Munjol nemívá jednoznačné postavy ve smyslu banálních opozic. Objektivní hrdinové ho nezajímají, zaostřuje spíš na lidi komplikované. Jeho opakujícím typem je člověk vybočující mimo průměr, který ho ničí a nakonec zlikviduje. Jeho Kim Sakkat není vyloženě sympatická, kladná postava, je živý se všemi vrozenými i získanými vášněmi, nectnostmi a jednotlivými skutky. Ani děj není to, co chce I Munjol vystavit do popředí. Děj je jen podpůrný a v jistém smyslu osvěžuje školní paměť korejského čtenáře. Autor primárně sleduje vývoj jednoho mimořádného básníka, který se jako mimořádný nenarodil, ale sám dospěl do stadia, kdy mu jinakost jeho poezie zajistila to, čemu nelogicky říkáme nesmrtelnost. A tuto poslední fázi, kdy se poezie nepíše pro další generace, ale stává se osobním prožitkem mimo běžné struktury zápisu, už nechává zcela volně ubíhat k nekonečnu plynoucímu, mystickému zážitku.