* * * * *
Nejznámější knihou Petry Soukupové je kniha Zmizet, která získala Magnesii literu za knihu roku, a také prvotina K moři, která získala cenu Jiřího Ortena. Petra patří dnes mezi nejúspěšnější české spisovatelky, což dokazuje i to, že její poslední kniha Pod sněhem je už několik týdnů na žebříčku prodejnosti.
Na knihu jsou prozatím samé pozitivní recenze. Zaznamenala jste nějakou negativní?Myslím si, že recenze byly prozatím pozitivní, akorát čtenářské názory na servech úplně pozitivní nebyly, ale to se nedá nic dělat. Je ale pravda, že recenzí nebylo zatím tolik.
Miroslav Balaštík uvedl, že čekal, že se na slavnou autorku, jak to vždy bývá, všichni recenzenti v denících a v novinách vyprsí. Což se tedy nestalo a to podle něj dokládá i to, že kniha je natolik silná a dobrá, že argumenty proti ní se hledají velmi těžko.
Hovořil také o tom, jak hledali společně vhodný název pro její další knihu. U předchozích knih byly názvy jednoznačné. Tam Petra věděla, jak se budou jmenovat. Tentokrát ale váhali. Nejdřív se to mělo jmenovat Tři sestry, Na cestě, Tři sestry na cestě a nakonec Petra přišla s tím, že se to bude jmenovat Pod sněhem. Pro ně to znamenalo jednak velkou úlevu v hledání a také název byl nejlepší ze všech, protože vyjadřuje metaforicky situaci, která se tam odehrává. To, co se tam vyjevuje při cestě autem, kdy tři sestry reflektují svůj vztah, své dětství atd. To, co je pod tím čistým, bílým se najednou projeví napovrch.
V průběhu besedy autorka přečetla ukázku z knihy, což bylo vzhledem k atmosféře pod komorním sálem, kde se beseda konala, náročné. Děti tam s Jaroslavem Uhlířem zpívali písničky a Petře se tedy hůře soustředilo, ale nakonec to zvládla výborně.
Ukázka z knihy
Olga přebírá velení.
Olga si založí ruce, aby se zahřála. Kabát má v autě. Pořád trochu sněží, možná je to spíše déšť se sněhem. Všechny tři tam stojí jen ve svetrech na krajnici, kolem nich občas projede auto. Všude je šedivo, bílo. Pole, v dálce les.
„Co teď?“ řekne Kristýna.
Olina se na ni zle podívá. „No co myslíš.“
„Holky, ale já nevím,“ promluví konečně Blanka. Zase cítí, jak ji ta situace začíná přemáhat. To jsou ty hormony. To zvládneš. Nic se neděje. Píchly jsme, ale snad dokážeme vyměnit pneumatiku, uklidňuje se. Ale nefunguje to. Ona ani neví, kde ta rezerva je. Teď vytáhnout všechny ty věci. A co Filípek, bude mu za chvilku zima v autě a ony přece neumí vyměnit rezervu. A Filípek bude chtít za chvíli zase jíst. Musí 
zavolat Liborovi, ať okamžitě vyjede, ať to vyřeší. Od tohohle přece manžel je. Jo, zavolá Liborovi.
zavolat Liborovi, ať okamžitě vyjede, ať to vyřeší. Od tohohle přece manžel je. Jo, zavolá Liborovi. „Co nevíš“ zeptá se Olina.
„No neumím měnit rezervu, ale zavolám Liborovi.“ hledá telefon po kapsách. Sakra má ho vevnitř, asi v kabátě. Otevře dveře, tam Oliver už oblečený.
„Teto, už můžeme ven?“
„Ne.”
„Ach jo, mami?“ volá Oliver.
„Nekřič!“ upozorní ho zase Blanka.
I Fany a Bětka se oblékají do bund.
„Můžu už ven, když jsem oblečenej?“
„Jo!“ dovolí mu to Olina.
Sama si taky sahá pro kabát. Sakra ten mě moc nezahřeje. I Kristýna se obléká.
Děti se hrnou ven. Fany na vodítku Barona.
„Nenecháš toho psa v autě?“
„Ne!“ vrtí hlavou.
„To by byl smutnej a štěkal by a probudil by Filipa.“
„Aha, jasně. No tak, ať se moc nezaprasí.“
Kristýna je směřuje tedy ze silnice, pomáhá Bětce přelézt svodidla.
„A co se bude dít teď?” ptá se Fany.
„Teď budeme měnit kolo...“
Text, foto: Lucie Toušová
