Jsou malé dějiny v době bezčasí skutečně malými? Bezčasím můžeme chápat období strnulosti a nehybné těžkopádnosti. Období, kdy staronové elity dusily slibně se rozvíjející občanskou společnost. Období, kdy o kariéře člověka rozhodovala jeho odpověď na otázku, zda 21. srpen 1968 znamenal internacionální pomoc. Období, kdy výrazní oponenti režimu byli upozaďováni, umlčováni, odstraňováni na periferii společnosti či sami raději volili emigraci – nebo k ní byli nuceni. Období, kdy na politické šachovnici působila pouze jedna strana.

Většina obyvatel tehdejšího Československa se v reakci na nové poměry stáhla do soukromí, na své chalupy a ke svým koníčkům – což režimu vlastně vyhovovalo. Vládnoucí komunistická strana sice po lidech požadovala účast na oficiálních slavnostech a akcích, jako byly oslavy různých výročí nebo „volby“, případně deklarativně vyslovenou podporu (Anticharta apod.) – o skutečně angažované občany však zájem neměla.

A přece pozvolna vznikaly ostrůvky svobody. Vedle oficiální literatury se začal šířit samizdat a filmová tvorba, na počátku 70. let tak zoufalá, se postupně osmělovala. Připravovala se helsinská konference, která poté otevřela prostor obraně lidských práv a Chartě 77. Malé, zdánlivě dílčí dějiny vstoupily na mezinárodní scénu, aby připravily změnu dějin velkých.