Také výsledky studií jiných autorů přispěly k radikální změně chápání lidského života i života obecně – nejsme bezbrannými obětmi zděděných predispozic, máme možnost stát se do značné míry „pány“ svého života. Protože to není DNA, nositel genetických informací, co řídí naši biologii – sama DNA je totiž řízena signály zvenčí!

Titul knihy může být poněkud zavádějící – skutečně se nejedná o dílo, které by se zabývalo náboženstvím. V sedmi kapitolách a epilogu autor prokazuje svůj nesporný pedagogický um a provádí čtenáře složitými pojmy z oblasti buněčné biologie i základními zjištěními kvantové fyziky. Nemusíte se bát čtení této knihy, i když jste většinu znalostí z biologie zapomněli ve chvíli, kdy se za vámi naposledy zavřela školní vrata, fyziku jste nesnášeli, a o té kvantové nikdy neslyšeli. Lipton vše vysvětluje na výstižných a snadno pochopitelných příkladech tak, že by se pod jeho vedením stal premiant i ze čtyřkaře!

Poté, co zopakuje stavbu buněčného těla a základy genetiky, nám autor nabídne trochu jiný pohled hledáním (a nalezením) odpovědi na otázku, co je oním „mozkem“ buňky, který řídí celou biologii nejen jednobuněčných organismů, ale i mnohobuněčných společenstev, k nimž patří i člověk. Jako „celebrita“ buněčného světa je tak čtenáři představena – možná pro mnohé překvapivě – buněčná membrána. Nikoliv tedy jádro, v němž jsou obsaženy veškeré genetické informace, ale membrána, která umožňuje buňce komunikaci s vnějším prostředím.

Lipton v knize Biologie víry ukazuje a dokazuje, že jsou to právě signály z prostředí, které přímo ovlivňují chování a život buňky. Co to pro nás znamená? Pro mnohé je možná špatnou zprávou fakt, že bychom se již neměli vymlouvat na to, že „to prostě máme v rodině“ (ať je to obezita či rakovina). Nesporně dobrou zprávou je však skutečnost, že své životy můžeme přímo ovlivnit, že se nemusíme utápět v sebelítosti, defétismu a cítit se předem poraženi.