Knihy brněnské rodačky Blanky Hoškové jsou určené ženám, které si při čtení chtějí odpočinout, relaxovat. Jsou napsány s nadhledem a hlubokým pochopením k ryze ženským problémům a dávají čtenářkám sílu a naději.Jak se z vás stala spisovatelka?
Těch spouštěčů bylo několik. Již dříve jsem inklinovala k psaní, ale nikdy jsem
nedotáhla svoji myšlenku do konce. Až před třemi lety, kdy jsem si uvědomila, že v prá
ci nejsem šťastná, jsem začala řešit, jaká bude moje budoucnost. V tu dobu jsem mluvila s kamarádkou, která mi řekla, ať začnu psát, že „se dobře čtu“. Zvážila jsem svoje postavení v práci a okolnosti, které napovídaly tomu, že v můj prospěch se ještě několik let nic nezmění. Pokud něco nezměním já. A tak došlo k tomu, že jsem se pustila do psaní příběhu a kamarádka se stala mojí kritičkou. V podstatě se dá říct, že mě dokopala k tomu, že vznikla moje prvotina Prohrané výhry. V duchu jsem jásala a uvědomila jsem si, že jsem si splnila svůj sen. A tak jsem se rozhodla, že vsadím sama na sebe a o víkendech jsem začala číst knihy a psát své další literární dílko. Abych byla připravena na situaci, kdy dojde v zaměstnání na lámání chleba a jeden z nás bude muset z kola ven. Rozhodla jsem se spolehnout se sama na sebe a během tří let jsem napsala pět ženských románů a řadu povídek. To všechno s myšlenkou, co kdyby někdy… Prostě ty knížky, které jsem dosud napsala, jsou vlastně moje zadní vrátka. K okamžiku lámání chleba skutečně došlo a já jsem v práci na dohodu skončila. Nastoupila jsem do jiné firmy, kde jsem ještě ve zkušební době zjistila, že můj profesní posun byl z bláta do louže a já jsem se v lednu ocitla bez zaměstnání. Takže pokud se budou moje knihy vydávat a číst, mohu říct, že jsem se stala skutečně spisovatelkou.
nedotáhla svoji myšlenku do konce. Až před třemi lety, kdy jsem si uvědomila, že v prá
ci nejsem šťastná, jsem začala řešit, jaká bude moje budoucnost. V tu dobu jsem mluvila s kamarádkou, která mi řekla, ať začnu psát, že „se dobře čtu“. Zvážila jsem svoje postavení v práci a okolnosti, které napovídaly tomu, že v můj prospěch se ještě několik let nic nezmění. Pokud něco nezměním já. A tak došlo k tomu, že jsem se pustila do psaní příběhu a kamarádka se stala mojí kritičkou. V podstatě se dá říct, že mě dokopala k tomu, že vznikla moje prvotina Prohrané výhry. V duchu jsem jásala a uvědomila jsem si, že jsem si splnila svůj sen. A tak jsem se rozhodla, že vsadím sama na sebe a o víkendech jsem začala číst knihy a psát své další literární dílko. Abych byla připravena na situaci, kdy dojde v zaměstnání na lámání chleba a jeden z nás bude muset z kola ven. Rozhodla jsem se spolehnout se sama na sebe a během tří let jsem napsala pět ženských románů a řadu povídek. To všechno s myšlenkou, co kdyby někdy… Prostě ty knížky, které jsem dosud napsala, jsou vlastně moje zadní vrátka. K okamžiku lámání chleba skutečně došlo a já jsem v práci na dohodu skončila. Nastoupila jsem do jiné firmy, kde jsem ještě ve zkušební době zjistila, že můj profesní posun byl z bláta do louže a já jsem se v lednu ocitla bez zaměstnání. Takže pokud se budou moje knihy vydávat a číst, mohu říct, že jsem se stala skutečně spisovatelkou.
V mládí jste se věnovala psaní poezie. Od tohoto žánru jste nyní už upustila?
V mládí jsem byla netrpělivá, zbrklá a všeho nedočkavá.Poezie byla rychlejší, co stýče vypsání se ze svách pocitů, nálad, strsků i radostí. Napsala jsem osm veršů a cítila jsem, že všechno, co jsem chtěla, tam je. U prózy se takhle rychle pocity vyjádřit nedají. A jestli jsem od tohoto žánru upustila? Myslím, že ne. Že jsem jen momentálně někde jinde.
Nakladatelství JOTA vám vydalo zatím dvě knihy – Láskobraní a Horko domácího krbu. Vy jste však napsala a dokonce vydala více knih. Kolik jich tedy celkem je a které jsou ty ostatní?
Kromě těchto dvou titulů jsem ještě napsala Prohrané výhry a k tomu volné pokračování Podruhé neznamená opakovat. Následovalo Dietnikum a další román s názvem Kdo s koho. Během ledna a února jsem napsala knihu, jejíž název je zatím pracovní a o vydání jednám s nakladatelstvím.
Bude JOTA postupně všechny vydávat?
Já doufám, že ano.
Na vašem webu jsem se dočetla, že dříve jste u svých knih nejdříve vymyslela název a teprve potom příběh. Není to neobvyklé?
Ale já nevím, co je nebo není obvyklé. Nikdy jsem spisovatelkou nebyla a v této sféře jsem se nikdy nepohybovala. Co se týče psaní knih, tak mi nikdo neřekl, jak věci mají nebo nemají fungovat. Když mě napadlo téma, jaké chci zpracovat, okamžitě jsem začala přemýšlet o názvu, který by se mi líbil a kterému bych přiřadila děj. V podstatě tak začnu mít ráda příběh, který už má své jméno a tím pádem se s ním lépe sžívám a lépe se mi s ním komunikuje.
Co vás vede k tomu, že ve svých knihách volíte téma jako domácí násilí, alkoholismus,šikana?
Jsou to věci, které mne obklopují. Které kolem sebe vidím, slyším, o kterých čtu. Některá témata jsou mi blízká z vyprávění kamarádek a známých, jiná se mě dotkla i osobně. Píšu o věcech, o kterých něco vím a umím to ze svého pohledu dát na papír.
Vaše tituly vychází také jako e-knihy. Vy osobně dáváte přednost papírovým, nebo elektronickým knihám?
Jednoznačně papírovým. Jejich vůni, možnosti ohýbání rožků, vpisování poznámek a hledání, kde jsem skončila se čtením, pokud se mi kniha zaklapne bez záložky. Mohu si prohlížet přebal, který o knize leccos vypovídá, mám možnost podívat se, jak vypadá autor a přečíst si o něm několik vět. Podle uvedené anotace nebo ukázky se připravím na příběh, který začnu prožívat a jehož součástí se na několik hodin stanu. Když se řekne slovo kniha, vybaví se mi kniha papírová s celou svojí hmatatelností.
Text: Kateřina Žídková
Foto: TAKA TUKA
