Zlata a Renda. Ona se cítí méněcenná, protože veškerý svůj život podřídila manželovi, dětem a tchýni a teď ji doma čeká prázdné hnízdo. On musí konečně na chvíli odložit své ego a začít myslet nejen na sebe, ale i na druhé. Ona si našla práci, aby zaplnila prázdnotu ve svém srdci a dokázala, že je ještě něčeho schopná. On zase aby se postaral o nemocnou matku. Jejich světy, tak odlišné jeden od druhého se protnou v koupelnovém studiu. Ona je puntičkářská šéfová, která si o Rendovi myslí, že je jen hloupý líný floutek. On si teprve na práci a povinnosti zvyká a nemůže vystát rýpání od paní Zlaty dokonalé. Jenže není všechno zlato, co se třpytí…
Zlato(v)lásky jsou mé první setkání s autorkou Blankou Hoškovou, ačkoliv se jedná již o její čtvrtý román. Na vyprávění ze životů Zlaty a Rendy autorka popisuje situace, které mohou být lidem velmi blízké. Manžel, který se oženil se svou prací, věčná nedorozumění s dcerou, pro kterou se přeci snažíte dělat to nejlepší, ale ona to bere jako omezování svobody, nečekaný pád ze zlaté klece do tvrdé reality, nehody, náhody… Hlavní hrdinové hledají své štěstí, občas šlápnou vedle, chvílemi zbytečně vybuchnou a často se také mýlí. Někdy zkrátka marně hledají něco, co už dávno našli.
„Omlouvám se. Vážně jsem si toho nevšiml,“ sypal jsem si popel na hlavu a divil jsem se, že na omluvě za zprasenou práci není nic špatnýho. Degradujícího. Naopak, skoro jsem měl pocit, že jsem frajer a dokážu to přiznat.
„V poho,“ usmál se Dalibor. ¬„To se tady stalo každýmu.“
Bylo to zvláštní. Přiznání vlastní porážky nebolelo. Možná jsem na chvíli zaznamenal pocit jakési pýchy. Teda, v tom dobrým slova smyslu. Dobrovolně jsem hodil svoje ego do pračky. A jsem zvědavej, co vytáhnu. Pár dnů ho tam nechám. Ať se propere.
Kapitoly se střídají ve vyprávění Zlaty a Rendy, takže vidíme pohledy z obou stran. Na můj vkus měla o hodně víc prostoru Zlata, což je trošku na škodu, protože pohled Rendy dodával románu šmrnc. Autorka si dobře poradila s vykreslením obou velmi odlišných postav. Byly uvěřitelné a zajímavé. Každá z nich měla své klady a zápory a obě prošly během románu postupným vývojem. Celkově napsala Blanka Hošková příjemný a vcelku čtivý román. Dokázal mě zaujmout, pobavit, naštvat i zarazit se a přemýšlet o sobě a svém chování k druhým. Co mě však nepotěšilo, byl samotný závěr, který vzhledem k celému vyznění knihy působil jako pěst na oko. Zkrátka něco jako: zazvonil zvonec, pohádky je konec, všichni najednou prozřeli a všichni vyhráli.
Zlato(v)lásky doporučuji především ženám. A když píšu ženám, myslím opravdu ženám, ne dívkám, ne slečnám, ale ženám. Ženám, matkám, manželkám a šéfovým.
Autor: Barbora Obstová
