C. D. Payne je úspěšný americký spisovatel, jenž se celosvětově proslavil sérií Mládí v hajzlu. Vystudoval historii evropských zemí na Harvardu a poté vystřídal asi třicet různých zaměstnání. Kromě psaní má mnoho zájmů a koníčků, např. své vlastní nakladatelství, sbírku bowlingových koulí nebo muzeum karavanů. V září navštívil Českou republiku a na speciálním Turné v hajzlu představil kromě zmiňované série také knihu Neviditelný a novinku Mládí furt v hajzlu. Všechny jeho knihy mají jedno společné, léčí špatnou náladu a vyvolávají úsměv. Pojďte si přečíst, jak C. D. Payne se svým typickým humorem odpovídal na otázky, které jsme mu položili.V médiích se o vás hovoří jako o volnomyšlenkáři a o člověku, který má na vše kolem vlastní názor. Kdo je tedy podle vašeho názoru C. D. Payne?
Je mi líto, že musím zklamat své čtenáře, ale neznám nikoho, kdo by představě volnomyšlenkářského rebela odpovídal méně než já. Od druhých slýchávám, že mám sexuální charisma postaršího pásovce. V obecné rovině mám však vyhraněné názory na spoustu úmorných témat. C. D. Payne je užitečný chlápek, který se vám hodí k ruce, když chcete zjistit, jak se správně píše nějaké slovo nebo potřebujete vyměnit pneumatiku.
Svým Mládím v hajzlu jste nenásilně přinutil ke čtení celou řadu puberťáků, což je jinak věc téměř nemožná. Odkud berete inspiraci k psaní?
Moje nápady se obyčejně vynoří z temných, podzemních hlubin mého já za časného ranního kuropění. Přicházejí bez pozvání a většinu dobrých nápadů zapomenu dříve, než vstanu. Někdy mne něco napadne, když opustím domov a na nějakém jiném místě relaxuji ve svém přívěsu.
Má Mládí v hajzlu naplánovaný počet dílů nebo je další pokračování vyvoláno ohlasem čtenářů a jejich žádostmi o další pokračování?
Měl jsem v plánu napsat jednu knihu, ta se však během psaní natáhla do tří. V tu chvíli jsem měl za to, že tím končím. Další čtyři knihy jsem napsal, protože jsem dostal spousty dopisů od čtenářů, v nichž mě prosili, abych pokračoval v psaní. Kdybych byl býval věděl, že o Twispovic rodince napíšu víc než půl milionu slov, byl bych se do toho samou únavou ani nepouštěl.
Pro dnešní dobu je typické vysoké pracovní nasazení až workoholismus. Co bylo příčinou mizerného vztahu Nicka Twispa k práci?
Nick ví, že kvůli svému věku má šanci sehnat pouze zaměstnání, která obnášejí jen podřadnou práci za chabý výdělek. Odmítá tedy být vykořisťován. Jeho postoj k této věci může být dědictvím mnoha zaměstnání autora, která rozhodně nebyla uspokojivá. I já mám totiž za sebou období, kdy jsem obracel hamburgery a obsluhoval v kavárnách.
Bude další díl? Co od něj můžeme čekat?
V současnosti nemám žádné konkrétní plány, ale je možné, že z Twispovic ústředí začínají vyvěrat jisté nápady. Mohlo by být zábavné sledovat, co by se dělo, kdyby se Scott Twisp (Nickův syn) oženil v hodně mladém věku.
Je těžké psát tak, aby vás jako spisovatele umístili do škatulky humorista nebo vám to jde samo?
Když se řekne „psát román“, jde z toho strach. Naštěstí já po sobě nechci nic jiného, než abych napsal tisíc slov denně. To se mi vesměs podaří bez velkého vypětí nebo naštvanosti. Jestli je něco z toho, co napíšu, zábavné, to už nechávám na svých čtenářích.
Co si myslíte o dnešní mládeži?
Protože jsem už postarší osoba, opravdu na ní nesnáším, že je tak mladistvá, energická a přitažlivá. Doufám, že pilně studuje, získá dobře placená zaměstnání a bude platit vysoké daně, aby se mi lépe hradily účty za lékařské služby. A stejně jako Nickova matka si přeji, aby mladí nepsali při řízení esemesky, když se zrovna chystám přejít ulici.
Říká se o vás, že sbíráte psací stroje a bowlingové koule. Jaké máte další koníčky?
Mám bezpočet koníčků; co mi naopak chybí, je povolání. V poslední době restauruji staré přívěsy - veterány a jezdím na setkání, kde si můžu prohlédnout jiné staré karavany. Jako by se ručičky hodin vrátily do 30., 40. a 50. let 20. století.
Pokud se začtete vy sám do nějaké knihy, jaký žánr to nejspíš bude?
Čtu hodně biografií a knih o vědě. Teď to je například kniha o dějinách elektrické baterie.
Co považujete za svůj největší úspěch a co se vám naopak nepodařilo?
Mým největším životním úspěchem je skutečnost, že už nejméně patnáct let nemám žádnou „opravdovou“ práci. Žiji si docela dobře jen z toho, že jsem obskurní spisovatel. A mojí největší prohrou je, že nejsem vysoký, snědý a pohledný.
Čemu byste se rád věnoval, kdybyste nezapustil kořeny u psaní?
Nejspíš bych chtěl být jazzovým saxofonistou, tedy za předpokladu, že bych se na ten nástroj naučil hrát. Paul Desmond je můj bůh. Kdyby se to nepovedlo, nejspíš bych skončil jako údržbář v kolonii obytných přívěsů.
Spousta lidí má ráda citáty. Máte nějaký oblíbený?
Z čínského koláčku štěstí: „Člověk, který chce řídit orchestr, se musí otočit k davu zády.“
Jana Šegonová
