Přátelé Tahira Hamuta Izgila zmizeli jeden po druhém. Brutální perzekuce ujgurského národa čínskou vládou probíhala už dlouho, v roce 2017 však nabrala děsivých rozměrů. Ujgurové, převážně muslimská menšina obývající západní Čínu, prožívali ozvěnu největších hrůz dvacátého století zesílenou vševědoucím hi-tech státním dozorem. Přes milion lidí zmizelo v čínských internačních táborech pro muslimské menšiny.
Pro Tahira, předního básníka a intelektuála, nebyla perzekuce nic nového. Při pokusu vycestovat do zahraničí v roce 1996 jej policie zadržela a mučila tak dlouho, dokud se nedoznal ke smyšlenému obvinění a neskončil v převýchovném pracovním táboře. Přestože tam musel přežít tři roky, nikdy by si nedokázal představit, jak radikální bude o dvacet let později odpověď čínské vlády na ujgurskou otázku. Byl prvním náznakem Tahirův mnohahodinových výslech poté, co si telefonoval s kamarádem básníkem z Nizozemska? Nebo to bylo tehdy, když jeho starého přítele odsoudili na doživotí čistě proto, že volal po dodržování ujgurských občanských práv? Anebo to snad mohl začít tušit, když policie zabavila Ujgurům rádia a nainstalovala rušičky, aby je odřízla od vnějšího světa?
Jakmile si Tahir všiml, že se park poblíž jeho domova v podstatě vylidnil, protože většina jeho sousedů skončila za mřížemi, věděl, že si policie může kdykoliv přijít i pro něj. Jednou večer, poté, co jeho dcery usnuly, si vedle dveří položil boty, svetr a kabát, aby mu nebyla zima, kdyby jej policie o půlnoci odvedla. Tahir s manželkou pochopili, že jejich jedinou nadějí je útěk ze země.
Čekám, až si pro mě v noci přijdou je příběh politické, společenské a kulturní destrukce vlasti Tahira Hamuta Izgila. Tahir je podle všeho jediným vůdčím ujgurským intelektuálem a spisovatelem, kterému se z Číny od začátku masových internací podařilo uprchnout. Jeho kniha tluče na poplach, aby se svět probral a uvědomil si, jaká katastrofa se odehrává, a je to zároveň pocta jeho přátelům a ostatním Ujgurům, jejichž hlasy byly umlčeny.
