Příběhy o průběhu a následcích kolonizace a komunistické zvůle na vesnici očima pamětníků.
Četl jsem ty příběhy jedním dechem. Mnohokrát jsem se přitom ptal (sám sebe), co spojuje Josefa Holcmana spisovatele s Josefem Holcmanem soudcem. Je to maličkost: touha po nemožném. Po spravedlnosti. Jestliže u soudu se udělují některé tresty jako pokání s podmínkou, v příbězích, které napsal, lidé takovou možnost neměli. Neřku-li, že se něčím provinili.
Jeho nejnovější knížka je nekonečný příběh lidské paměti, kterou nelze promlčet. Té, která zaznamenává - ať už ve vzpomínkách, nebo dokumentech - drsnou skutečnost padesátých let, ale i tu dnešní, která si pamatovat nechce a raději fabuluje nové lži. Nové výmluvy na starou a staré výmluvy na novou dobu.
Jako divadelní dramaturg si nejvíce cením her, v nichž se v soukolí dějin ocitne obyčejný člověk, který se odmítá přizpůsobit. Proto je mi tak blízké to, co žije a píše Josef Holcman.