Martina Wolfová (vlastním jménem Martiny Szerudové) je česká spisovatelka. Narodila se roku 1979 v Karviné, nyní i s rodinou bydlí v Havířově. Vystudovala všeobecné sedmileté gymnázium v Českém Těšíně, poté se věnovala studiu na Slezské univerzitě v Opavě, obor historie-muzeologie. V lednu se s autorkou konala beseda a autogramiáda v Domě knihy.Vaše tvorba je hodně srovnávána s Barbarou Erskinovou. Máte zkušenost s touto autorkou? A co říkáte na toto srovnání, je to dobrá reklama nebo Vám to spíše škodí?
Paní Barbaru Erskinovou znám a ráda ji čtu. To srovnání mi přijde v některých věcech dobré, v jiných možná trochu ne, protože někde to přirovnání není úplně nejšťastnější. Myslím si, že se najdou jak příznivci, tak odpůrci této kampaně.
Mně to vždycky přijde hrozně nefér, když nějakého autora přirovnávají k jinému, protože to je vždycky nesrovnatelné.
Ono je to tak asi ve všem.
Vy jste vystudovaná historička, takže k historii máte určitě hluboký vztah. Neuvažujete nad tím, že přikročíte jen k historické próze?
Ne. Historii miluji, ale nikdy jsem se jí v podstatě nevěnovala, spíše to zůstalo ve formě koníčku. Třeba v Prokletí ohně jsem do těchto znalostí sáhla a určitě ne naposledy. Ale historický román, který by byl založen faktograficky, zatím nechystám.
Baví Vás propojování současnosti s historií? A chcete u toho zůstat i u tvorby svých dalších děl?
Baví mě to, ale neříkám, že bych to třeba používala v každé své knize. Ale přijde mi to zajímavé.
Věříte tomu tvrzení, že dobrý spisovatel by měl být především čtenářem?
Ano, věřím tomu. Neříkám, že je to podmínka, ale je to velké plus a myslím, že kdo chce psát, měl by i hodně číst?
A co čtete třeba vy?
Je toho hodně. Ale je pravdou, že už méně čtu faktografické knihy a taky mě moc nebaví detektivní příběhy, protože jsem na konci nešťastná, že neodhalím toho vraha. Jinak čtu v podstatě téměř všechno.
Jak se díváte jako spisovatel nebo čtenář na happyendy?
Je fajn, že hodně knih takto končí, ale ne každý příběh takto skončit může.
Takže záleží na postavách a na příběhu?
Je to přesně tak. Záleží, jak se příběh vyvine.
Zeptám se teď na to, co určitě zajímá každého vašeho čtenáře. Píšete nebo chystáte teď momentálně něco?
Já pořád něco píšu a pořád něco chystám. Zrovna teď pracuju na trilogii, která se pracovně jmenuje Síla tři. Už dokončuji třetí díl, pak to půjde na korektury a uvidíme, co bude dál.
Obálky svých knih si vybíráte sama nebo to necháváte na nakladateli?
Co se týče obalů, tak to funguje tak, že dostanu návrhy a mohu hlasovat, která se mi líbí nejvíce.
V Prokletí ohně se objevuje několik témat, která byla dříve společenská tabu, třeba znásilnění nebo domácí násilí. Čerpáte ze skutečných událostí nebo to necháváte na fantazii?
Jak jste řekla, dříve to bylo tabu a dnes je toho docela všude dost, ty informace jsou dostupné. Nečerpala jsem z konkrétních informací, ani nemám žádnou osobní zkušenost. Ale je to téma, které mě zajímá a hodilo se mi do příběhu.
Kde berete čas na psaní?
Já bych hrozně ráda psala pořád, ale mám rodinu a chodím do práce. Možná proto mi trvá tak dlouho něco napsat.
Je psaní koníček nebo to berete jako profesi?
Já bych to definovala jako součást mého života. Začalo to jako koníček, pak se to nějak vyvinulo. Není to povolání, asi ani nikdy nebude, ale je to takový opravdu velký kůň.
Když píšete, máte nejprve postavu nebo část příběhu? Co byl prvotní impuls k napsání Prokletí ohně?
Ta první myšlenka ke mně přišla úplně náhodou. Z ničeho nic vidím v hlavě nějakou scénu, která se rozvine a rozroste.
Vaše předchozí knihy byly historicky laděné. U těch současných českých autorek mám pocit, že se snaží spíše tvořit v jiných žánrech. Bavilo by vás taky vytvořit něco v jiném žánru?
V podstatě bych chtěla něco takového vyzkoušet. Poslala jsem do jedné soutěže hororovou povídku a dokonce se mi podařilo se umístit na čtvrtém místě. Takže bych zvážila něco hororově laděného napsat. A chtěla bych napsat také něco z prostředí České republiky. Takže určitě vyzkouším.
