České vystěhovalectví v USA je poměrně málo zpracované téma. Předkládaná kniha je případovou studii české komunity ve městě Chicagu, kde počet Čechů stoupl z 10 000 osob v sedmdesátých letech 19. století na 122 000 kolem roku 1920. Období mezi světovými válkami se zde neslo v duchu rozvoje kulturního a spolkového života i posilování vztahů se „starou vlastí“. Po nacistické okupaci se chicagští Češi výrazně zapojili do financování Benešova zahraničního odboje a po komunistickém puči v únoru 1948 se město stalo domovem početné nové vlny exulantů. Jejich odliv nastal až v šedesátých letech 20. století. Dnes ze slavné minulosti českého Chicaga zbývají pouze fragmenty. Postupně o sobě Češi získávali povědomí, kde kdo žije a čím se živí, začínali se sdružovat, navštěvovat tancovačky a hostince. Nebylo jim dopřáno od počátku vystavět, zvelebovat a rozšiřovat vlastní čtvrť, naopak se museli v rámci města několikrát přesouvat. Okolí burzy a nádraží, kam odešli ze severní části, se stalo lukrativním místem a málo majetní museli ustoupit výstavbě administrativních budov. Z krátké zastávky na Beach Street, odkud je vypudilo rozšiřování železnice a nákladového nádraží, se stěhovali na západní 12. ulici a rovnoběžné Canal, Polk, Ewing, DeKoven a Bunker Street. Pro tuto oblast, širokou necelých pět kilometrů, lze hovořit o prvním dlouhodobém homogenním českém osídlení. Vešla ostatně ve známost pod názvem Praha...